Dopis z USA

Probudí mě energické zaklepání na dveře obytného vozu. Děti s mužem ještě spí, tak jdu neochotně otevřít sama. Před autem stojí ranger, kolt za pasem a tváří se přísně. „Paní, zavolali mě nějací hosté, že prý tu máte alkohol.“ „Ano, dvě piva v lednici,“ odpovídám nejistě. „Včera jste ho taky pili, že? Víte, že je to tu zakázané?“

Mžourám na dvě plechovky, které se válí na zemi kolem našeho auta. Je tu hodně zvířat, tohle museli shodit mývalové. „My jsme přijeli v noci,“ říkám omluvně a zkouším nějaké průpovídky o tom, jak jsme tu krátce a nevíme o ničem nic. Moje úsměvy mi ale nikdo neoplácí. Začínám trnout a přistihnu se, jak si představuji telefonát s rodinou z americké vazby. A to naše devítiměsíční cesta s dětmi po USA trvá teprve dva dny. „Tohle je zatím jen varování,“ přeruší moje obavy rangerův úřední tón.

Je kolem šesté ráno, jdu si projít kemp Myrtle Beach v Jižní Karolíně. Chci najít sprchy a podívat se na pláž. Cestou kývám hlavou a usmívám se na všechny strany – skoro všichni sousedé totiž už sedí před svými auty. Kdo z nich si na nás asi stěžoval kvůli dvěma plechovkám? Vždyť je šíleně brzy! A najednou mi to dojde: jsou to samí důchodci. Většina hlav kolem je stříbrných a vřele pokyvují mým směrem. Rozmlouvají před svými kempry nebo je zkušenými pohyby obhospodařují – myjí okna, zapojují hadice, které vedou z koupelen a záchodů. Na všechno mají patřičný nástroj, držák nebo úchytku. Kempry jsou většinou obrovské, vypadají jako autobusy, ačkoli je obývají…