Barnesovo brilantní ohlížení

Nejvýraznějšími tématy britského postmoderního prozaika Juliana Barnese jsou čas, paměť i sám proces vyprávění a jeho nespolehlivost. Stejně je tomu v Jediném příběhu, nejnovějším románu, který nyní vyšel česky. Na povrchu banální love story devatenáctiletého studenta a stárnoucí ženy je podobně jako autorova prvotina Metroland zasazena do Anglie padesátých a šedesátých let, ale najdeme tu styčné body i s intimním příběhem Než potkala mě a s Bookerem oceněnou knihou Vědomí konce, v níž stárnoucí vypravěč na konci života zjistí, že jeho „obyčejný život“ byl ve skutečnosti zcela jiný.

Novinka se odvíjí od chvíle, kdy na bohatém předměstí svede protagonistu Paula v tenisovém klubu losování s o generaci starší vdanou Susan. Navážou spolu vztah, kterým se Paul bouří i proti pravidlům a rodičům, jejichž manželství se stalo snůškou banalit.  Také proto nechce, aby je semlela praktičnost, a dlouho spolu žijí jakoby mimo prostor a čas. Dokud Susan nezačne pít a soužití se nezačne rozkládat. Paul navenek zachovává mlčenlivost, v textu se ovšem marně snaží vypořádat s citem, jenž byl tehdy absolutní i proto, že jej nemohl s ničím srovnat. Svůj příběh posedle vypráví zas a znova, aby se přiblížil pravdě. Postupně při tom vystřídá osoby od první přes druhou až k třetí, jak stopuje svou lásku od jejího zrodu přes rozpad až po vzpomínku. Na čtivosti to však nijak neubírá. Barnes potvrzuje, že je z experimentálních autorů tím nejpřístupnějším.

Zde to platí…