Tři smrtky se plaví

Křestní jméno mám po džusu, příjmení po papeži.

Jmenuji se Karola Vojtylová a někteří lidé si myslí, že po papeži mám i to křestní, když byl Karol, ale mýlí se. Mí první rodiče si kdysi kupovali džus v modré plechovce nazvaný Karola. Prázdné plechovky s modrým obalem jsme měli všude i poté, co se Karola přestala vyrábět a nahradil ji Zeus. Bratr, který se narodil po mně, se už jmenoval Zeus.

Ne, dělám si legraci. Jmenuje se Paťo. Dlouho jsem ho neviděla.

Učitelka ve staré škole na jihu, kam jsem chodila jen jeden rok, mi k jménu Vojtylová pokaždé dodala papežová. Vojtylová papežová, k tabuli. Pan farář mě oslovoval moje milá, tak jako ostatní děvčata, chlapce zase můj milý, ale když jsem si přišla pro oplatku, protože jsem byla hladová, pohladil mě po hlavě a poslal pryč, boží tělo není pamlsek, moje milá.

Někteří lidé se ve vyšším věku rozpínají, jiní scvrkávají. Děda Molding je ten první případ. Když jsem přišla do této rodiny, měl šedesát kilogramů, oblékal si široké kalhoty a vestu, teď váží sto a chodí v obtažených věcech a teniskách.

„To má ze smutku,“ říká otec, „a v tom mám prsty i já.“ Znám hodně důchodců, kteří jsou úplně scvrknutí, a přece se rozpínají do mimořádných velikostí. Nemají nutkání mlčet, když si k nim přisednu s mobilem v ruce, a mluví o nádoru v mozku, který mi přivodí telefonování.

V obchodě rozpínavě zvedají ruku se svazkem banánů, z důchodu si mohou dovolit jen banány a nic jiného, a tak je nutno pustit je dopředu, protože mají…