Milo nemilo

I.

Můj budoucí šéf přišel s ideou ven z hmotné nouze, proto opustil málo lukrativní flek v rozvozu pečiva, kde mu neustále upadávalo kolo, selhávaly brzdy, trefoval dopravní značky, příkopy, budovy a lidi jenom proto, aby měli obyvatelé kdejakých vidlákovů co žrát, a teď chce otevřít hospodu.

„Je třeba postavit se na vítěznou stranu kapitalismu,“ vysvětloval po hokeji v sídlištní knajpě, ten večer jsme po samostatných nájezdech prohráli s jogurťáky ze Sabinova.

Zápas byl vzácně vyrovnaný, záchranka zasahovala celkem čtyřikrát, dvě zlomeniny utrpěli domácí, dvě hosté.

Vítězná strana kapitalismu se podle něho nachází za barpultem Zařízení pro trávení volného času, jak hospodu v amfíku před nějakou dobou přejmenovala Evropská unie.

Evropská unie v ní původně plánovala rozvíjet geoturismus, ale vůbec jí to nevyšlo.

Město právě nabízí hostinec do pronájmu, předcházející provozovatel se snahou předělat podnik na tělocvičnu neuspěl.

Zeptám se toho chlapa, jestli ví, že pohostinství máme nejvíc na počet obyvatel, že to psali v novinách a novináři ani nedokázali všechna spočítat. Můj budoucí šéf říká, že prosadit se v silné konkurenci je výzvou pro každého pořádného podnikatele. A proto chce do týmu mě.

Já, povaleč, který se do konce života chtěl spoléhat už jenom na mechanismy sociální solidarity, já, vysedávač, jehož ctižádostí je jenom jíst, pít a vést pohodlný život, stojím najednou před vážným rozhodnutím.

Mám se zařadit mezi sběř, která si na živobytí…