Mezerovitý plod

V poslední době se hodně mluví o kráse a o zdraví, ale všechno jako by bylo napadeno nějakou plísní. Budovy, příroda i lidé. O všem se jen mluví a napovídá se toho tolik, že je to horší než nějaký mor. Lidé, které potkává v autobusech nebo v čekárnách na onkologii, jsou z toho unavení, anebo s tím nechtějí mít nic společného.

Po revoluci v osmdesátém devátém, když svrhli socialistický režim, chodili všichni jako opojení vítězstvím, pocitem napravené křivdy, žili několik let radostné a bezstarostné dny.

Naše hrdinka, její manžel, její sestra a všichni okolo byli mladí. Budoucnost před sebou, růžové červánky…

Ve zprávách se mluvilo o obrovských skocích, kterými jejich zanedbaný a rozkradený stát míří kupředu. Kde včera byl malý obchůdek, stojí dnes obchodní dům, po silnicích začala jezdit velká a drahá auta.

A teď? Najednou se normální člověk cítí na úřadech, v obchodech i v nemocnici jako v blázinci, technická revoluce, všelijaké důmyslné elektronické výmysly, to všechno jako by bylo jen pro mládež, čtyřicátník se musí mít na pozoru, běžet s mladými hlava nehlava, a padesátník to už nemá šanci zvládnout, jen někdy se najde výjimka, ale takový člověk na ni působí spíš jako šašek.

I ona – měla už ani neví kolikáté narozeniny – nosí vysoké podpatky, ačkoli z nich každý večer sestupuje jako ze schodů, a namlouvá si, že to dělá pro klenbu svých chodidel, která ji už sto let nosí po světě, a přitom se u toho může zbláznit bolestí. Každé ráno se…