Ha ha ha

Minulý týden se na Facebooku vzrušeně debatovalo, jestli se můžeme smát Miloši Zemanovi kvůli tomu, jak vypadá. Virální smích tentokrát vyvolaly fotografie z tiskové konference se slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou, vedle níž Zemanův nezdravý vzhled nešlo pominout. Smích nad Zemanem ale nebývá pouze škodolibý, odráží i snahu Zemanova týmu zatajovat jeho zdravotní stav, jako tomu kdysi bylo u starců v Kremlu, a také jeho vychloubačné a zjevně nadsazené řeči, jak skvěle na tom se zdravím je.

Je tu ještě jedna věc, která byla patrná. Pokud má Zeman v ruce mikrofon a mluví, dává to skoro pořád smysl, vypadá při tom na svůj věk dobře (foto 1). Když ale mikrofon pustí, jako by ho odpojili ze zdroje. Ztrácí koncentraci, kroutí sebou, šklebí se, zírá do prázdna, dlouze zaměřuje skleničku na stole před sebou (foto 2).

Je proto trochu nefér fotit prezidenta pouze v jeho zjevně slabší chvíli a pak říkat – „tohle je Zeman“. Jistě, ale Zeman je i to druhé, příčetné, co je navíc pro výkon funkce důležitější.

Zároveň vyčítat lidem, že se smějí politikům, je nepochopením „žánru“. Politikům se lidé mají smát, protože humor (výsměch) je jedním z pojistných ventilů, které proti politické moci máme. Samozřejmě všechno má své hranice. Ty nejsou pevně dané, Češi by se však mohli třeba shodnout, že tělesné postižení takovou hranicí je, stáří nikoli. Je totiž příliš proměnlivé a sprostota by neměla mít možnost se za „stáří“ schovávat.