Dopis z Turecka

Šárka, Praha, +420776… je první, na co zaostří mé oči, když vystoupám kluzké schody do posledního patra domu připomínajícího umělou jeskyni a konečně narovnám hlavu. Cedulka se jménem a telefonem, ze které visí dlouhatánský pramen přirozeně blond vlasů – sofistikovaně umístěná přímo naproti vchodu –, je podle mě jeden z mnoha důkazů turecké záliby ve světlých vlasech. Je to ten druh přírodní blond, kterou si černovlasé Turkyně vystřihují z časopisů pro své kadeřníky, od nichž však o mnoho hodin později odcházejí s prameny s nádechem do oranžova, žluta nebo žlutozelena.

Šárčiny vlasy jsou společně s dalšími desítkami tisíc pramenů artefaktem jednoho z nejbizarnějších muzeí na světě. Vlasy jsou v zatuchlé místnosti velikosti většího českého obýváku úplně všude. Dávno pokryly oblé stěny. Visí ze stropu. Padají mi do obličeje, když se snažím nakouknout hlouběji do jeskyně, abych prozkoumala další část muzea a rozluštila rukopisy na cedulkách. Jsou nalepené na okrajích udusané hlíny tvořící muzejní podlahu. Kadeře světlé, tmavé, šedivé, barevné, kudrnaté, rovné, dlouhé, krátké, lesklé, vysušené, krepaté s kouskem papíru a sem tam fotkou majitelky působí až hororově, jak se tady tísní jedny vedle druhých.

Podle oficiálního údaje je v muzeu kolem šestnácti tisíc vzorků vlasů, číslo se však denně mění. „Neměla byste zájem taky přispět a nechat na památku pramen?“ ptá se základoškolskou angličtinou muž, který zdejší podnik vede. „A – čaj?“ dodává vzápětí, protože to v Turecku…