Básně

Em

Jakkoli jsou stromy na některých obrázcích krásné,
nedají se vdechnout, obejmout ani ovonět. Je nutné
spočinout mezi nimi, zůstat déle, dokud se naše myšlenky
nepřemění na oddaný kmen. Neznám větší bolest,
než je nemizící obraz tvé rozzářené podoby, pootevřená
ústa vedoucí do vesmíru. To všecko mi po tobě zůstalo
ve zkurvené paměti: vůně, dech, jamka pod hrdlem,
všechny obliny. Už nikdy se nebudu modlit „který ať
posilní naši paměť“. Všecky listy na stromech jsou moje plíce,
přesto nedokážu dýchat. Když příliš velká bolest hledá
zánik, mění se ve žhavou hvězdu a stoupá z místa,
kde se plíce setkávají, mezi tvá stehna, přes vlhkou
vaginu a vnitřnosti stále výš, výše, až doprostřed
tvého srdce. Okamžik, kdy ji v něm objevíš, je věčnost.

Žabky

Za okny se stébla
nevyzpytatelně točí, chvějí,
sklánějí ve větru.

Nepřítomně, strnule,
nekonečně dlouho hledíš ven,
dokud se nerozhodneš otočit.

V noci poslouchám žabky
v tvém břiše, jak si
povídají, skáčou,

lehnou si na záda,
nečekají na slunce, na měsíc,
na lásku, na smrt.

Kdyby to jen bylo možné,
milovat a kvákat, žít tu i tam,
s trýznivou radostí.

Jestli

Jestli jsou oči branou do duše,
naše duše ještě spí,
nebo se dívá jen na sebe.

Jestli jsou ústa východem ze srdce,
je dobře, že slova doznějí,
zatímco srdce se obnovuje.

Milování nezanikne, jen ztichne,
dokud se znovu neuslyší; jestli se naše tělo
rozpadne na…