S pedálem na podlaze

Dopoledne jsme z Bogoty vyjeli do hlubokých hor kolumbijské Sierry Nevady. Chtěl jsem si splnit svůj životní sen a navštívit místní domorodé indiány. Cesta byla jedna velká díra a nebrala konce. Když se zeptáte indiána, kolik je to kilometrů, odpoví ano. A když se ho zeptáte, jestli tam toto auto dojede, odpoví ano. Vlastně už 14 dní mi všichni odpovídají ano. Dokonce jsem si nachystal pár chytáků: „Seš gay?“ „Ano.“ „Dáš mi svoje peníze?“ „Ano!“

Po mnoha hodinách jsme těsně před západem slunce dojeli na místo, kam se ještě dá dojet autem. Byl jsem štěstím bez sebe, že to moje čtyřkolá La Basura zvládla. Hrdě jsem si na to lokl z lahve mezcalu, co mi ještě zbyla z Mexika.

Byli jsme čtyři: já, indián, Juan z Kolumbie a Jing z Číny. Než jsem nachystal auto k pobytu v divočině, vydali se indián a Juan lesem napřed. No a sotva jsme se nachystali na tu několikahodinovou túru do hor, do vesnice, kde indián vyrostl, jakoby z nebe spadla divoška, která vypadala, že má na kahánku. Přinesli ji dva indiáni, byla na kůlu omotaná jako mrtvá koza, a tak chtěli ve své cestě pokračovat do daleké civilizace. Naházel jsem věci zpátky do auta a na zadní sedadla nasoukal bolestí omdlívající Patricii. Dva dny ležela v divočině s prasklým slepákem.

Nakopl jsem hladovou La Basuru, která v tomhle terénu nežrala dvacet, ale třicet, takže mě zároveň tížilo svědomí, že jsem tak strašná žiďule a nenatankoval tehdy plnou! Benzin mizel před očima a cesta byla ve tmě dvakrát delší. Obrovský díry a ještě větší kameny jsem musel ignorovat.

Dohoda s mamasitou byla jasná. Hodíme ji do nejbližší vesnice, kde je doktor. „Jak je to daleko?“ – „Ano, je to blízko.“ „Je tam doktor?“ – „Ano!“ „Bude tam i v noci, až přijedeme?“ – „Ano, bude připraven.“ V tu chvíli jsem jim prostě musel věřit. Dojeli jsme do vesnice a jedinej doktor široko daleko byla bába kořenářka s plastovou židlí před domem jako operační stůl. Vyložili jsme Patricii na „stůl“ a bába řekla, že jí může udělat bylinkový čaj. Patricie opět omdlela.

Nakládám ji zpět do auta, dívka zvrací, svíjí se bolestí a já jí kladu na srdce: „Dej mi čas na cestu, já tě odvezu do nemocnice!“ Hrdě se mi podívala do očí a odpověděla: „ANO!“ Tentokrát jsem tomu věřil o trochu víc. Ale zároveň to bylo jediný, v co jsem doufal – že nepřestane věřit ona a probere se pokaždé, když ji Jing s omluvou profackuje. („I am so sorry,“ řekla vždycky, načež Patricie schytala dvě zprava a dvě zleva.) Po čase to ale přestalo zabírat. Volant držím jednou rukou, druhou se snažím nahmatat vodu. Vychrstnu za sebe galon, zabralo to, otevřela oči, jedeme dál.

Míjíme další vesnice, já už věřím jen Googlu. Chytám signál, dávám telefon Jing, ať vyhledá nejbližší nemocnici. Další hodina jízdy, otočím se na Patricii a raději už mlčím. Už dávno jsem jí totiž slíbil, že je to kousek. Cesta je téměř rovná, a tak nasadím tempo 180km/h a snažím se ho držet stejně pevně jako volant. Vidím ceduli Riohacha. Jsme téměř v cíli. Poslední krok – proplazit se šílenou dopravou. Klakson už držím jako sirka zvonek a po chvíli jsem obklopen motorkami, které troubí stejně jako já. Díky Bohu, výjimečně to není na mě. Všimli si, že hrnu paroží neohroženě před sebou tak nelítostně, že pochopili vážnost situace. Seřadili se jako kačeny a razili mi cestu přes město. Nikdo jiný neměl šanci. Sešlápl jsem pedál opět až na podlahu, podřadil na dva, a tak i La Basura svým pětilitrovým osmiválcem dávala silně najevo, že to myslíme vážně.

Jsme v cíli. La Basura dojela doslova na výpary. Nemocnice je otevřená. Nosítka u vchodu, policajt otevírá pohotově dveře a Patricie mizí mezi bílými plášti.

Jáchym Adámek,

hudebník