Billie Eilish: Proč se mě nebojíš?

Jasnou vítězkou letošních Grammy je zpěvačka Billie Eilish. Při této příležitosti výjimečně odemykáme její profil a připomínáme také glosu k aktuálnímu ročníku soutěže.  Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Pokud člověk nezná Billie Eilish, má to jediné prostinké vysvětlení: Už je starý. A to není vůbec míněno s odsudkem. Jde o čisté konstatování faktu, který v souvislosti s aktuálně nejslavnější teenagerkou hudebního showbyznysu používají i západní periodika mapující mladou kulturu.

Billie Eilish je úkaz. Narozená dva měsíce po útocích na Světové obchodní centrum z 11. září 2001 a cele usídlená v digitální době zosobňuje všechny tvůrčí, distribuční i komerční přísliby, které přinesla on-line kultura mladým a dospívajícím. S nepřehlédnutelnou image – vlasy střídajícími odstín za odstínem a světlemodrýma očima – a s písněmi, které se dají těžko přiřadit k jednomu žánru, vzbuzuje mánii a přitahuje davy fanoušků nejen svého věku.

Její hudba zosobňuje střídání nálad typické pro dospívání – od hravosti přes hororovou nadsázku k tíze těžko vysvětlitelného smutku. S debutem When We All Fall Asleep, Where Do We Go? se stala prvním hudebníkem narozeným v 21. století, který obsadil špičku amerického albového žebříčku a lístky na její koncerty mizí rychlostí blesku. I ten pražský, který se chystá na 20. srpna do Fora Karlín, byl vyprodaný během několika minut.

To vše se přitom stalo bez velké pozornosti tradičních médií a serverů, které byly ještě donedávna považovány za spolehlivé rozcestníky zájmu. Billie Eilish zosobňuje finální přerod popu ze starých formátů do nových. Už není podstatné, co pouští MTV a o čem píše NME. Pop je pro dnešní publikum chaotické, přitom mezi sebou organicky propojené prostředí tvořené platformami jako Spotify, SoundCloud, YouTube a Instagram. Výrazný úspěch Billie Eilish zároveň doplňuje paletu teenagerských hlasů ve veřejném prostoru, kterých v posledních měsících stále přibývá a jsou inspirující svojí pronikavostí.

Záhadné algoritmy

„Byla jsem prostě dítě, které mělo čas soustředit se na věci, na něž se chtělo soustředit. To je součást domácího vzdělávání,“ říká Billie Eilish v loňském krátkém dokumentu pro Apple Music. Kreativní a bohémští, přitom ne zcela movití rodiče, příležitostní herci Maggie Baird a Patrick O’Connell, se pro domácí vzdělávání svých dvou dětí rozhodli poté, co zjistili, že jím prošla též sourozenecká kapela Hanson, která v roce 2001 bodovala hitem MMMBop. Ponechali stranou, že Hansonovi byli doma z náboženských důvodů, učarovala jim uvolněnost oněch chlapců i fakt, že si mohli jít za svým – a chtěli totéž dopřát svým dětem.

Zafungovalo to. Billie za nimi v šesti letech přišla s tím, že chce na talentové soutěži vystoupit s písní Happiness is a Warm Gun od The Beatles. Od té chvíle se vše dalo do pohybu. V osmi nastoupila do dětského sboru města Los Angeles, kde se učila zpěvu i hudební teorii. Natáčela vlastní videa. Brala lekce tance a do místních stájí se chodila starat o koně výměnou za jízdy zdarma. Současně s tím přes chodbu poslouchala první hudební pokusy svého o čtyři roky staršího bratra Finnease O’Connella.

Trápil se s písní Ocean Eyes pro svoji tehdejší kapelu, ale pořád to nebylo ono. Teprve když ji nazpívala jeho třináctiletá sestra s fatálním přednesem Lany Del Rey, uvědomili si oba, že jim to společně funguje. Píseň nahráli na SoundCloud, aby ji Billie Eilish mohla pustit své tehdejší učitelce tance, která k ní chtěla vymyslet choreografii. Skladba však začala na síti žít vlastním životem a záhadnou cestou algoritmů se dostávala k čím dál širšímu publiku.

V roce 2019 už je Billie Eilish idolem své generace, o kterém se pochvalně vyjadřují i mnohem starší hudebníci jako Paul McCartney nebo Dave Grohl z Foo Fighters, jehož dcery ji milují. Z rodičů Billie Eilish se dnes vlastně stali i trochu její zaměstnanci: matka působí částečně jako manažer a otec, který v raných dnech koncertování řídil dodávku a vozil své děti po koncertech, má dnes na starosti světelnou show.

Hitové album When We All Fall Asleep, Where Do We Go?, jež složila a natočila společně s Finneasem coby hlavním autorem hudby a producentem v jeho dětském pokoji, shrnuje všechny trendy, které přinesla internetová kultura 21. století. Najdeme tu úsporné prostředky ložnicového nahrávání, kdy zpěv jemně nad úrovní šepotu signalizuje intimní zpověď i důvěrnost s posluchačem. Ke sdělení stačí beat, basová linka a krátký motiv na klávesy či akustickou kytaru. Figurují zde ozvěny taneční hudby, nepřeslechnutelný je basový zvuk tzv. soundcloudového rapu. Stejně tak na povrch vyplouvají zjitřené pocity spjaté s dospíváním, jež se generace 21. století naučila pojmenovat díky emo kapelám jako My Chemical Romance, rané Avril Lavigne i nudou a životem znavenému výrazu Lany Del Rey.

Řídit auto? Hustý!

„Co ode mě chceš? Proč přede mnou neutíkáš? Co se divíš? Co víš? Proč se mě nebojíš? Proč ti na mně záleží? Když všichni usneme, kam to vlastně chodíme?“ vrší Billie Eilish otázku za otázkou v hravě strašidelné Bury a Friend. Hemží se to tu monstry i nočními můrami, zpívá ji z pohledu strašidla ukrývajícího se pod postelí – a aby byl dojem nepříjemnosti dokonalý, o zásadní zvukový efekt se stará zubařská vrtačka. Hororová a komiksová témata i motivy z počítačových her, v nichž se emoce zhmotňují do obludných představ, nejsou v jejích písních novinkou. Už jedna z raných skladeb Bellyache pojednává o výletě v autě s přáteli. Pouze s tím drobným detailem, že jejich bezvládná těla se nacházejí v kufru.

S postupující stopáží desky ale následují nestylizovaně pojaté balady o strachu z lásky a ztráty blízkých, o nepochopení a samotě. Billie Eilish si přitom svůj věk užívá: „Na lidi to dělá větší dojem, když je člověk mladší a přitom v něčem dobrý,“ říká s nadsázkou v rozhovoru pro časopis The Fader a hned dodává: „Ale chtěla bych být dospělá. Dospívání je super. Tedy ne, dospívání není super, ale být dospělý jo. Moct řídit auto? Hustý! Jít do obchodu a koupit si, co chceš? Šílený!“

Už z hlediska věku je jasné, že v jejích písních výrazně převažují pocity a jejich prožívání nad životními zkušenostmi, což je pro dospívání typické. Tato etapa se vyznačuje i tím, že člověk je na jednu stranu stále příliš mladý na to, aby měl za svět zodpovědnost. Na druhou stranu je ale zase dost rozumný a orientovaný na to, aby viděl, jak velké jsou rozpory mezi slovy a činy předchozí generace, která již zodpovědnost má. Pozoruje její pokrytectví i chyby, které dělá z nevědomosti.

Právě proto tato generace často ztrácí trpělivost a dokáže o věcech mluvit jako nikdo starší. Podobně, jako je Greta Thunberg nejsrozumitelnějším kritikem apatie vůči globálnímu oteplování. Nebo jako jsou studenti ze střední školy v Parklandu na Floridě, kteří přežili střelbu, při níž zemřelo sedmnáct jejich spolužáků, nyní nejsilnějším hlasem volajícím po omezení držení střelných zbraní v Americe. I Billie Eilish má jejich pronikavost spojenou s naléhavým idealismem.

Jednu unikátní zkušenost, kterou neměla žádná jiná generace, ale má. Díky tomu, že už se narodila do digitálního světa, umí se v něm pohybovat s daleko větší samozřejmostí. Ačkoli tu vše probíhá extrémně on-line a na Instagramu má téměř dvacet milionů sledujících, být on-line už dávno neznamená ukazovat soukromí. To si naopak už poučeně hlídá. Když se jí loni na podzim časopis Vanity Fair zeptal, jakou radu by dala svému o rok mladšímu já, bez váhání odpovídá s přehnaným důrazem na každičké slovo: „Pokud mě teď vůbec někdo poslouchá, nepostujte nic o svých pocitech! To fakt sami sobě nedělejte!“