Manuál pro uklízečky

Nejutajovanější americký poklad povídkového žánru. Tak se za oceánem mluví už nějaký čas o Lucii Berlin, jejíž výbor z krátkých próz nazvaný Manuál po uklízečky nedávno vyšel česky. Když byla kniha vydána roku 2015 v USA, způsobila senzaci a stala se posmrtným bestsellerem do té doby takřka neznámé autorky, jejíž život je ohraničen lety 1936–2004.

Své povídky psala v průběhu šedesátých až osmdesátých let, kdy se tento útvar s nástupem doby televizní ocitl takřka mimo čtenářský zájem. O obchodně nepříliš zdatnou ženu na spodních příčkách společenského žebříčku, která sebe a svoje děti nezřídka živila fyzickou prací včetně titulní uklízečky, tak usilovala jen malá nakladatelství. Za života jí vyšlo pouhých 77 povídek. Po nečekaném úspěchu Manuálu se ale v USA vynořil už druhý povídkový svazek a také autorčiny memoáry.

Autofikce o okraji

Průlomový Manuál pro uklízečky je autofikce – což je dnešní termín pro přetavení vlastní zkušenosti do literární formy. V praxi to znamená, že tolik nezáleží na detailech, na vyprávění v první či třetí osobě ani na tom, zda autorka používá svoje jméno. Důležitá je emocionální pravda založená na realitě. A ta byla v případě Berlin často tvrdá.

Vyrůstala jako bílá anglosaská protestantka v konzervativním Texasu – za války, kdy pořád vládla segregace. Privilegovaný patriarcha rodiny, dědeček-zubař, tak nejenže choval rasové předsudky, ale hlavně ji i její sestru zneužíval, stejně jako předtím jejich…