Která díla by měla Česká republika 
zkusit koupit ve světě?

Při současném podfinancování kulturního sektoru je pomyšlení na nákup děl významných zahraničních umělců či umělkyň zbožným přáním i naivitou. Výjimečné akvizice tohoto typu (třeba Auto Josepha Beuyse zakoupené NG v Praze v roce 2004) navíc ukazují, že je pravděpodobně čeká osud nic neříkajících solitérů. Daleko smysluplnější – a finančně stále ještě dosažitelnější – se mi jeví promyšleně nakupovat díla českých autorů a autorek, ať žijících nebo zesnulých, a teprve na základě jejich vztahu k osobnostem či proudům světového umění se pokoušet zasazovat jejich práci do mezinárodních souvislostí. České (a východoevropské) umění se tak může postupně zbavit nálepky provinčnosti a tato strategie může našim sbírkotvorným institucím zaručit, že nezapadnou.

Osobně by mě těšilo, kdyby u nás byly uloženy například parléřovské plány z doby výstavby svatovítské katedrály, které jsou schraňovány ve Vídni. Anebo originály vojenských mapování našeho území z 18. a 19. století, včetně textových operátů s popisem krajiny, archivované tamtéž. Jedná se ale o dokumenty, o něž je dobře postaráno a na lokaci jejich uložení až tak nezáleží. Spíše jde o to, aby příslušné instituce měly možnost operativně zareagovat v situaci, kdy se ve světě objeví významné bohemikum, u něhož hrozí, že jej získá anonymní kupec a kulturní hodnotu předmětu nebude možné náležitě vytěžit. Pozitivním příkladem je zakoupení fragmentu Dalimilovy kroniky před čtrnácti roky.

Pokusím se vyjádřit především jako archivář, neboť to je můj hlavní úhel pohledu. Základním pravidlem pro budování archivních fondů je provenienční princip, tedy velmi stručně řečeno, vše, co původce (úřad, instituce, osobnost) vytvořil nebo obdržel, je součástí jednoho archivního fondu. Povinností archivu je pak takový fond nejen spravovat, ale i případně doplňovat. Pokud se tedy objeví dokument nebo archiválie, která by do konkrétního archivního fondu patřila, měl by usilovat o její získání, a to s ohledem na odhadní cenu a své finanční možnosti. Avšak v případě archiválií či dokumentů zásadních pro historii naší země jsem přesvědčen o tom, že by ani takové limity neměly být brány v potaz.

Stálá expozice Galerie Středočeského kraje Stavy mysli / Za obrazem konfrontuje ve volném a (hlavně partnerském) dialogu české umění s uměním světovým. Do tohoto „duševního kvasu“ bych ideálně přimíchal obraz Roberta Rymana Series #30 (White), který se vydraží 16. května v aukční síni Sotheby’s v New Yorku. Obraz by krásně souzněl s abstrahovanou poetikou Ivana Ouhela či Václava Bláhy. Osm set tisíc dolarů se na koupi dotyčného obrazu mezitím nenajdou, tak bych se zaměřil na tvorbu mladších autorů současné britské, respektive severoirské scény. Ceny budou jistě dostupnější a výsledný mezinárodní dialog v expozici GASK neméně podnětný.

V rámci novodobých fondů realizujeme zahraniční nákupy publikací průběžně. Jedná se zejména o tituly z oblasti humanitních věd na akademické úrovni. Důležitou části akvizic jsou bohemika. Nemůžeme opomenout historické fondy, zde sledujeme domácí i zahraniční aukční katalogy. Naposledy jsme za hranicemi České republiky zakoupili v roce 2005 pařížský zlomek latinského překladu Dalimilovy kroniky, avšak v letošním roce jsme byli neúspěšní ve snaze koupit notářský instrument procesu Husova advokáta Jana z Jesenice z roku 1414. Nelze tedy jmenovat konkrétní tituly. Vždy se řídíme tím, co je aktuálně na trhu dostupné.