Sedm zbytečných let

Těžko říct, jak si Julian Assange představoval řešení své 2487 dní trvající schovávané na ekvádorské ambasádě v centru Londýna. Snad doufal, že britskou vládu hra omrzí, stáhne hlídkující policisty a on jednoho dne nepozorován odkráčí někam do svobodného světa, ať se ten v jeho představách nachází kdekoli. Možná doufal, že se nějak podaří diplomaticky dojednat jeho odjezd z nepřátelské Británie, byť takovým jednáním celých sedm let nic nenasvědčovalo. Třeba i snil o tom, že ho jednou spojenci dramaticky propašují třeba srolovaného v koberci na londýnské letiště a odtud nějakým soukromým letounem frrr – rovnou do Bolívie nebo Ruska.

Trest za marnou naději byl přitom hodně drsný, sedm let strávených prakticky o samotě v jednom pokoji někteří z občasných návštěvníků popisovali jako osud horší než pobyt ve vězení: tam máte alespoň jistotu o délce trestu a pravidelné procházky po vězeňském dvorku.

Assangeův příběh bude ještě dlouho vzbuzovat kontroverze. Pro jedny je hrdinou svatého boje za svobodu proti jejímu největšímu světovému nepříteli, v tomto případě především americké vládě, ať ji představuje Bush, Obama nebo Trump. Pro jiné, a jejich počty s lety přibývaly, je paranoidním a stále vyšinutějším počítačovým géniem, který se ve složitém světě kapánek ztratil. Pro dvě mladé ženy ze Švédska, jež ho obvinily ze znásilnění, je sexuálním predátorem, Assange však jejich obvinění odmítá jako součást rafinované odvety svého biblického nepřítele, chobotnice CIA, NSA, celého…