Halík: Církev je jako Německo po holokaustu

Horké téma sexuálního zneužívání v katolické církvi se v Česku probouzí trochu opožděně. Jeho oběti se ale nedávno začaly ozývat, a dokonce se obrátily dopisem na kardinála Duku, který se však s nimi odmítl setkat. Máme podle vás ve skříni takového kostlivce jako některé západní země? Nebo bude náš problém menší tím, že církev byla výrazně oslabená komunismem?

Od většiny českých církevních představitelů uslyšíte dnes asi to, co jsem já sám v dobré víře tvrdil, když se o těchto věcech asi před čtyřmi lety začínalo mluvit a já jsem o tom tehdy věděl velmi málo. Zaprvé, že sexuální zneužívání není žádná „katolická specialita“, že mnohem více zneužívání se děje v rodinách, v různých školských a zájmových skupinách. Zadruhé, že se to týká nepatrného zlomku kněží a je to selhání jednotlivců, které nemá nic společného se systémem, se vztahem církve k sexualitě nebo s celibátem. To první je sice pravda, ale v žádném případě to nemůže sloužit k zlehčování těchto zločinů v církevním prostředí. To druhé pravda není – nejde jen o selhání jednotlivců, jde o projev hluboké krize a neřešených problémů, které se nahromadily v církvi. Stojíme před nutností nové reformace, tentokrát hlavně v oblasti mentality a pastoračních přístupů.

Je situace u nás specifická?

Většina zneužívání v zahraničí se děla v šedesátých až osmdesátých letech v různých církevních zařízeních a ta u nás tehdy neexistovala. Zdá se, že k největšímu počtu zneužívání u nás došlo až v devadesátých letech, kdy se znovu otevřely kláštery a semináře a představení přijímali v počáteční euforii velké množství kandidátů. K příčinám toho, že se o tom tak dlouho mlčelo, patří i autocenzura a stud samotných obětí i falešný pocit solidarity v církvi. Ale jaké tragédie toto mlčení způsobilo, to začínáme chápat, teprve když se těm lidem díváme do očí. Nedivím se, že této pokořující zkušenosti se mnozí i dnes zbaběle vyhýbají.

Co jsou podle vás ty neřešené problémy, které se nahromadily?

Jednou věcí je nedostatek otevřené komunikace v církvi, což vzhledem k její převážně hierarchické struktuře zas tolik nepřekvapuje. Potom je tu strnulost teologické antropologie, ahistorické chápání lidské přirozenosti, rodiny a sexuality – například v současné debatě o genderu se ukázalo, že strach před morálním relativismem vede v církvi k druhému extrému, ignorování a popírání dějinných a společenských proměn včetně výsledků společenských věd. Je to podobné nešťastné situaci, kdy se teologové bránili evoluční biologii, aby zachovali primitivní doslovné čtení biblických textů. Třetí je vlna neokonzervativismu v církvi – do seminářů se hlásí nezanedbatelné procento kandidátů kněžství, kteří svou nezralost, dezorientovanost a nedostatek osobní identity kompenzují rigidním tradicionalismem, touhou po jistotách a bezpečí jednoduchého černobílého vidění světa.

Kardinál Duka zatím problém zneužívání neřeší. Nedávno se v Římě dokonce nechal slyšet, že jde o zbytečnou hysterii. Jaký je váš pohled?

Přesvědčil jsem se v posledních letech, že od kardinála Duky a jeho okolí již nemůžeme čekat pochopení dnešních problémů církve a společnosti, natož jejich řešení. Nemám mu to už za zlé, chápu ho. Žije ve svém světě, každý má svůj čas a své limity. Není to jen věc stáří, nýbrž hlavně kombinace povahy, ideologie a zátěže. Navíc je to častá nemoc funkcionářů církevních i světských. Kdybych neměl stálý kontakt se studenty, kritickým prostředím univerzity a zahraničím, hrozilo by mi to také. Dominik Duka měl nezáviděníhodnou službu ve složité době, to je třeba chápat a ocenit. Vsadil ale na špatné politiky a obklopil se velmi podivnými lidmi. Papež už loni přijal jeho rezignaci z důvodu věku a teď čekáme na jmenování nového arcibiskupa.

Religionista Ivan Odilo Štampach naznačuje, že Duka mohl o zneužívání dětí v minulosti vědět a krýt jej. Jaké má vlastně církev nástroje řešení, kdyby se něco takového potvrdilo?

Pokud se takové věci prokážou, biskupové buď rezignují na svůj úřad, nebo jsou papežem odvoláni. Nedávno byl ctihodný francouzský kardinál Barberin – pouze za to, že dostatečně neřešil případ zneužívajícího kněze – podmínečně odsouzen civilním soudem a okamžitě nabídl papeži rezignaci. U nás by se snad mělo brát jako polehčující okolnost, že mnozí po nečekaně rychlém pádu komunismu nastoupili do vysokých pozic v církvi bez přípravy a zkušeností. Církev je prostě součástí společnosti – tyto temné skvrny jsou analogické tomu, co se dělo například v hospodářské oblasti, když právníci na radu jistých politiků a ekonomů „na chvíli zhasli světlo“.

Setkal jste se s oběťmi zneužívání osobně. Co vám říkaly?

Až nyní, když se kardinál Duka odmítá setkat s oběťmi a přehrává to na policii, mě řada těchto lidí požádala o rozhovor. Neměl jsem to srdce je odmítnout a přesvědčil jsem se, že oběti – alespoň ty, s nimiž jsem mluvil – nestojí o odškodnění ani o potrestání viníků. Chtějí jen, aby je někdo vyslechl a díval se jim do očí. Je to svědectví o tom, že církevní prostředí a zejména kněžská služba přitahuje nejen idealisty čistého srdce, nýbrž také hluboce patologické osobnosti. Ano, právě mezi těmi nejortodoxnějšími a nejmilitantnějšími mravokárci zkaženého světa najdete největší pokrytce. Nejhlasitějšími bojovníky proti stejnopohlavním párům jsou zpravidla členové homosexuálních lobby v církvi, kteří vedou dvojí život. Pozor na fanatiky, vždycky zakrývají něco, s čím se v sobě nedovedou vyrovnat.