V prosinci 1999 dorazily na sever Venezuely téměř biblické deště. Prales se tu prudce svažuje do moře, lidská obydlí balancují na plochách mezi džunglí a vlnami. Po třech dnech lijáku se svahy sesunuly, města a vesnice zavalila suť smíšená s bahnem. Desítky tisíc lidí zahynuly, některá města přestala existovat.
Pomoc se tehdy hrnula z celého světa včetně Spojených států, když ale Američané nabídli speciální jednotky, jež by na místo dopravila letadlová loď, čerstvý prezident Hugo Chávez záchrannou akci zarazil. „Jde o otázku národní suverenity,“ řekl populární lídr svému ministru obrany, který se údajně rozčílil, rozkaz však splnil. Záchranné akce se pak úplně nezapsaly do zlaté knihy globální solidarity, na oběti se vlastně časem zapomnělo. Část apatických uprchlíků se nakonec do oblasti vrátila a žije ve zničeném státě dál.
„Přišel jsem o domov i kamarády, neměl jsem kam chodit do školy, ale hlavně jsem pochopil, že když jde do tuhého, musíme si pomoct sami,“ vzpomíná dodnes jeden ze šťastlivců, kteří katastrofu přežili. Jmenuje se Juan Guaidó (35), v době katastrofy mu bylo šestnáct let, střední školu dochodil v Caracasu a zvládl potom ještě technickou univerzitu. Do širšího povědomí však vstoupil teprve letos v lednu. Nečekaně, v den 61. výročí nastolení venezuelské demokracie, se jako…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
