Místnost č. 56

Ráno se vnuk dožaduje obvyklé kaše, ale to už jsem připravena odjet. V Krušných horách sněhu plno, rodina bude mít pěkný prázdninový den. Je čas sjet dolů na nádraží a vlakem do Sokolova. V Karlových Varech je na přestup jen minuta! Nervózně poslouchám s řidičem Ráááádio Impuls. Naštěstí žlutý bus ještě naloďuje. V pohodě se uvelebím, dám si čokoládu a pročítám soupis spolukandidátů do Rady Českého rozhlasu. Zvažuji, jaké mám šance. Nejsem bývalá pracovnice rozhlasu ani mediální odbornice. Jen asi ne úplně běžná posluchačka. Vyhodnotím si to jako konkurenční výhodu. Mohla bych naplnit literu zákona o Českém rozhlase, který říká, že Poslanecká sněmovna volí „členy rady tak, aby v ní byly zastoupeny nejrozmanitější proudy“. Dnes jsou z osmi členů dva herci, dva bývalí pracovníci rozhlasu, téměř všichni radní jsou z Prahy a v radě je jen jedna žena!

Jedu do Poslanecké sněmovny. Před vchodem potkávám pana poslance Španěla. Zdravím ho a ptám se, kde je místnost č. 56. Říká, že mě tam nepustí, je přestávka. V recepci zjišťuji, kam bych mohla uložit těžký kabát a umýt si ruce. Na toaletu mě pustí, do šatny ne. Musím se vrátit a sedím v recepci s kabátem v ruce. Po 15 minutách mě volá recepční, že někdo jde dovnitř, ať jdu také. Ve dveřích č. 56 mě zarazí důležitá paní: „Jak jste se sem dostala? Vždyť jsem vás nevyzvedla!“ No nic. Posadila mě na konec dlouhého stolu. Tam, kam skoro nedohlédnu, sedí poslanci. Volební výbor má 18 členů a často slyším, jak důležitá je práce ve výborech. Přítomno je jen asi šest poslanců! Podle čeho budou hlasovat ti ostatní?! Začíná se a mám pět minut na prezentaci. Snažím se mluvit srozumitelně, jsem trochu nervózní. Dva pánové v čele se mezi sebou baví. Zarazila jsem se, bylo mi to nepříjemné. Mám je napomenout? Ale čas mi běží. Už s menší chutí pokračuji. Deset minut na otázky, byly zajímavé a uteklo to velmi rychle. 

Autobus zpátky mi jede až v pět, a tak jsem si poslechla ještě zbývající kandidáty. Po skončení slyšení jsem pozdravila sympatickou paní Vyoralovou z Moravy. Notovaly jsme si, jak jsou bezva vnoučata a jak jim přiblížit rozhlas a mluvené slovo.

Cesta do hor autobusem a znovu vlakem. Doma jsem ve 20.30, všude je klid, jen nejmladší vnučka nechce spát, a tak dcera jen prohodí: „Jaký to bylo? Řekneme si to ráno.“

Těším se do peřin, pustím si Vizitku na Vltavě, můj oblíbený pořad. Rozhovor s paní Müllerovou si poslechnu s chutí a myslím na setkání 16. listopadu 1989, kdy jsme s její pomocí pořádali v Sokolově Festival filmových dokumentů. Mezitím manžel našel výsledky slyšení. Do dalšího kola jsem nepostoupila.

Na stránkách poslance Martínka je videopřenos. Vizitka bude až zítra, naštěstí je v archivu. Zaposlouchala jsem se do projevů. Zajímal mě kolega Vychopeň, mluvil poutavě. Po něm vystoupil pan Kňourek, se kterým jsem se setkala jako stěžovatel radě. Mluví jako kniha, že vyřizoval pečlivě stížnosti posluchačů!

Vzpomněla jsem si, jak na můj podnět v říjnu 2017 reagoval po měsíci a půl, že„se jím radní hodlají zabývat, zda bych jej lépe nespecifikovala“.Odpověděla jsem obratem, že to snad není tak složité. Šlo o to, že pořad Folklorní notování není na internetovém rádiu. Po urgencích mi přišla odpověď až v březnu 2018. No, možná toho měl hodně, v září 2017 měl vyřídit čtyři stížnosti a v měsíci říjnu šest!

Po zhlédnutí této části přenosu a po zhodnocení kandidátů, kteří postoupili do druhého kola, jsem si raději pustila na Dvojce na dobrou noc detektivku Pět mrtvých psů.

Ivana Tothová, advokátka