Je to někde na dně kyblíku mých přání, která bych si chtěla splnit, než umřu,“ odpovídá Lidixe Montoya na otázku, zda by ráda navštívila kladenskou obec, která byla nacisty zlikvidována v roce 1942 a po které v lehce překroucené podobě dostala své jméno. Tak jako desítky dalších latinskoamerických děvčátek, jež tak jejich rodiče pokřtili, aby navzdory Hitlerovu plánu slovo Lidice z povrchu planety nezmizelo. „Mojí těhotné matce vyprávěl příběh o Lidicích její kněz. Jméno Lidixe si u otce prosadila, i když jsem se narodila až tři desetiletí po konci druhé světové války,“ usmívá se jednačtyřicetiletá Salvadořanka, která zná osud Lidic jen v základních obrysech.
Potkávám ji po nedělní bohoslužbě v luteránském kostele. Jenže za okny nepálí středoamerické salvadorské slunce, nýbrž silně sněží. Nacházíme se v městečku Eau Claire ve Wisconsinu. Věřící po mši setrvají, za symbolický dolar si ke stolkům berou kávu a muffiny. Lidixe se mezi nimi vyjímá, protože je mezi potomky blonďatých osadníků z Německa a Skandinávie, kteří tento kout USA při hranicích s Kanadou osídlili, jedinou snědou osobou.
„Ani nevím, jestli k vám do Česka potřebuji jako Salvadořanka vízum. Každopádně nyní mám jiné starosti než cestování,“ pronese smutně. Tak jako na obyvatele Lidic i na ni dopadly velké dějiny a vyhnaly ji z její rozvrácené vlasti.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
