Dopis z Wisconsinu

Je to někde na dně kyblíku mých přání, která bych si chtěla splnit, než umřu,“ odpovídá Lidixe Montoya na otázku, zda by ráda navštívila kladenskou obec, která byla nacisty zlikvidována v roce 1942 a po které v lehce překroucené podobě dostala své jméno. Tak jako desítky dalších latinskoamerických děvčátek, jež tak jejich rodiče pokřtili, aby navzdory Hitlerovu plánu slovo Lidice z povrchu planety nezmizelo. „Mojí těhotné matce vyprávěl příběh o Lidicích její kněz. Jméno Lidixe si u otce prosadila, i když jsem se narodila až tři desetiletí po konci druhé světové války,“ usmívá se jednačtyřicetiletá Salvadořanka, která zná osud Lidic jen v základních obrysech.

Potkávám ji po nedělní bohoslužbě v luteránském kostele. Jenže za okny nepálí středoamerické salvadorské slunce, nýbrž silně sněží. Nacházíme se v městečku Eau Claire ve Wisconsinu. Věřící po mši setrvají, za symbolický dolar si ke stolkům berou kávu a muffiny. Lidixe se mezi nimi vyjímá, protože je mezi potomky blonďatých osadníků z Německa a Skandinávie, kteří tento kout USA při hranicích s Kanadou osídlili, jedinou snědou osobou.

„Ani nevím, jestli k vám do Česka potřebuji jako Salvadořanka vízum. Každopádně nyní mám jiné starosti než cestování,“ pronese smutně. Tak jako na obyvatele Lidic i na ni dopadly velké dějiny a vyhnaly ji z její rozvrácené vlasti.…