To dítě utopit!

Nabízíme i rozhovor s jeho aktérkou. Lucie Kara v něm rekapituluje, jak se po otištění článku změnila situace šikanované rodiny, a přidává podrobnosti o tom, jak čelí rasistickým útokům nejen její syn, ale i její manžel v práci. Pokud podobné texty jako reportáž Ivany Svobodové oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se našimi předplatiteli. 

Osmiměsíční batole se probudilo do dobré nálady a směje se na rodiče, kteří si ho podávají z náruče do náruče. Garsonka v třineckém paneláku je útulně zařízena, je tu místo na spánek, odpočinek i hraní pro dítě, to ale stejně nejraději táboří pod proskleným konferenčním stolkem. Je úterní dopoledne, chlapečkovu otci však začíná směna v restauraci zase až zítra, takže je celá rodina pohromadě.

Idylu kazí jen téma hovoru. Do vyprávění o tom, jak se rodiče chlapce seznámili a pak vzali a jak svůj nejšťastnější den zažili loni v květnu, kdy se jim v třinecké porodnici narodil zdravý syn, se vkrádají i vzpomínky na přání, která jejich dítě při vstupu do života dostalo. Kromě těch láskyplných od rodiny a kamarádů mu přála i spousta neznámých lidí na internetu. Přáli mu smrt.

„Ať chcípne.“ „Dupnout na krk.“ „Jako krysy.“ „Fuj, bych hodil do koše ten kus ho*na.“ „Ku*va další ošklivá opice.“ „Koksovatelné uhlí?“ „Okamžitě utopit.“

Chlapec se vesele natahuje po hračce, slova, která mu při tlumeném vzpomínání rodičů létají kolem uší, mu zatím nic neříkají, i když je ta spousta uživatelů sociální sítě Facebook adresovala jemu. Ibrahimu Karovi z Třince, dítěti narozenému do národnostně pestrého manželství – české mamince s vietnamskými kořeny Lucii a kurdskému otci Mehmetovi. Seznámili se v detenčním zařízení ve Vyšních Lhotách, když Mehmet prchal před tureckou perzekucí přes Česko do Německa za svým otcem. V detenčním zařízení se zamiloval do zaměstnankyně Lucie a změnil plány: z Německa se vrátil za ní do Třince a vzali se.

Ibrahim byl na světě dva dny, když ho fotograf zachytil pro noviny. Fotka se pak ocitla na pravidelném sobotním tablu místních novorozenců v internetovém vydání Frýdecko-místeckého a třineckého deníku, odkud ji převzala facebooková stránka We Are Here At Home (My jsme tady doma) a její rozhořčení fanoušci pod ni začali sázet vzkazy. „Co to může být za lidi,“ kroutí hlavou Lucie Kara, „když dítěti přejí smrt, protože má otce z jiné země?“ Na tu otázku se teď snaží najít odpověď i policie, jak už uvedl deník Aktuálně.cz, který na případ upozornil. Nenávistné výhrůžky a komentáře s rasistickým podtextem na sociálních sítích se v poslední době stávají tématem pro justici, takže vyšetřovatelé začali pátrat, kdo to, skrytý za monitorem, vyzýval k zabití třineckého batolete a čeho se tím dopustil řečí zákona.

Já být porodník

Facebooková stránka We Are Here At Home, na níž se objevila i fotka dvoudenního Ibrahima, vznikla koncem roku 2015 v době migrační krize a její náplní bylo šířit hoaxy a mystifikace o muslimech, Evropské unii, NATO, západoevropských politicích a české vládě. Když začalo vycházet najevo, že jde nejspíš o marketingový projekt placený neznámým investorem, překlopila svůj obsah včetně fanoušků a dnes se jmenuje Zprávy.cz.

Facebookové profily lidí, kteří nenávistně komentovali fotografii novorozeného Ibrahima, jsou si dost podobné. Jejich majitelé, často milovníci čtyřnohých domácích mazlíčků, málokdy přidávají vlastní obsah a povětšinou sdílejí příspěvky z některé z mnoha protiuprchlických stránek: video, jak migranti na londýnském trhu draží ženy, s varováním, že tohle se řítí i do Česka (ve skutečnosti šlo o záznam happeningu upozorňujícího na utrpení jezídek), výzvy k opuštění Evropské unie, před prezidentskou volbou vymyšlené „zprávy“ o tom, že protikandidát Miloše Zemana „je nastrčený Sorosem“. Někteří z komentátorů Ibrahimovy fotografie jsou anonymní, vystupují pod přezdívkou. A všichni samozřejmě znají a navštěvují facebookovou stránku Zprávy.cz.

Její správce nad Ibrahimovu fotografii připsal docela nejasnou češtinou: „… někde jsou děti plozeny jediným bohem a někde zase proto, aby přečíslila nepřízeň rodu. Gratulujeme rodičům k novému životu Ibrahima Kary. Na to by byla adekvátní odpověď v podobě tří novorozených Janů Nováků.“ Reakce na sebe nenechaly čekat.

Lucie Kara objevila tu smršť náhodou až po půl roce, když si všimla, že na Facebooku sdílí fotografii jejího syna z webu Zprávy.cz – včetně všech nenávistných komentářů – její známý. Četla celý večer a oplakala to. A pak se dala do boje. Požádala původní zdroj, Frýdecko-místecký a třinecký deník, ať raději z tabla fotku jejího dítěte stáhnou. Pak napsala anonymnímu zakladateli webu Zprávy.cz, že na jeho stránce dochází k trestnému činu či přestupku a že ona „to nenechá jen tak“. Správce, podepisující se v písemné konverzaci jako „Zprávy Z“, se Lucii opět svojí poněkud matoucí češtinou vysmál:

„Jste vůbec normální? Takže vážená paní ať je děťátko vaše nebo tady jen trollíte srovnejte si to v hlavě… Pokud jste matka dítěte tak nebudete útočit na někoho kdo napsal blahopřání. A abychom si ujasnili situaci s cizinci v ČR. Je rozdíl ilegální a legální, takže tak vážená paní.“ Lucie tedy věc v polovině listopadu předala policii.

Mezi všemi těmi výhrůžkami a nenávistí se manželů Kara, jak říkají, nejvíce dotkl příspěvek komentátorky Lady Vyskočilové. Šedesátiletá paní Vyskočilová k fotce Ibrahima napsala: „Nemá tady co dělat. Já být porodník, mám za dopoledne plný kýbl.“ „Tohle mě opravdu dostalo. Že to napíše žena, která má nejspíš taky dítě. Zůstala jsem jako opařená,“ vzpomíná Lucie.

Lada Vyskočilová je skutečná bytost, žádný anonym. Její současnou adresu však bez přístupu k úředním databázím nelze zjistit a ona sama na výzvy přes Facebook odpovídá, že se sejít nechce. A že už byla kvůli příspěvku pod fotkou Ibrahima na policejním výslechu.

Její přátelé či známí, které se podařilo najít přes kontakty na Facebooku a cestou po bývalých bydlištích Lady Vyskočilové, jsou sdílnější: Lada Vyskočilová dítě skutečně má, dospělou dceru.

Podle fotografie, již si vystavila na Facebooku, byla Ibrahimova facebooková sudička krásná žena. Zda má jméno Vyskočilová napsáno i v občanském průkazu, nelze říct, za život získala sňatky více příjmení – byla Babáčková či Růžičková –, které používá ve skutečném životě, nevíme. Na portálu Streetwork.cz zabývajícím se nízkoprahovými sociálními službami vyšel před šesti lety rozhovor se zakladatelkami občanského sdružení Rozkoš bez rizika, jež pomáhá prostitutkám s lékařskými prohlídkami a poskytuje jim sociální a právní poradenství. Z něj plyne, že se Lada Vyskočilová coby známá brněnská prostitutka stala na počátku devadesátých let tváří a šéfkou organizace. Byla v té roli dokonce na návštěvě na Hradě za Olgou Havlovou, prezidentova manželka osvětové sdružení podporovala. „Na Ladu si pamatuju, byla předsedkyní asi deset let, ale pak nastoupila do výkonu trestu, a tím pádem jako předsedkyně skončila. Pak už o ní nic nevím,“ říká do telefonu současná ředitelka organizace Rozkoš bez rizika Hana Malinová. Ve vězení skončila Vyskočilová podle pamětníků za krádeže.

Není úplně jasné, jak a kde k proměně z liberální pečovatelky o ohrožené ženy v ultrakonzervativní propagátorku usmrcování dětí nečeské krve došlo. Každopádně dnes jsou na facebookovém profilu paní Vyskočilové mimo jiné odkazy na Ďábla a ona sama je na této sociální síti členkou skupiny Satanismus. Kromě toho sdílí příspěvky varující před muslimy, třeba ten, že v Irsku chtějí zákonem povolit „mrzačení ženských genitálií“, nebo fotku převzatou ze skupiny Občanská nespokojenost s vládou EU, na níž francouzský prezident Emmanuel Macron podle nápisu říká: „Zase*eme vaše slovanské země odpadem z Afriky, Alláhovo plémě nahradí slovanskou pakáž.“

„Za tím, co jsem napsala, si stojím,“ napsala Lada Vyskočilová Respektu. „Myslela jsem tím kyretáž.“ Podle slovníku označuje tento dnes už málo používaný výraz „vyčištění dutiny děložní kyretou, nástrojem ve tvaru lžičky“ a dříve se tato technika používala pro interrupci.

Umět si to porovnat

V obci Neuměř v Plzeňském kraji vychází z domu k brance šedovlasý muž s knírkem, zlatým křížem na krku a v maskáčových teplácích. Je to on, muž z podobenky na Facebooku, který k fotografii Ibrahima napsal jeden z nejostřejších komentářů: „Okamžitě utopit.“ Když zjistí, proč návštěva přichází, na chvíli znejistí. „To jsem napsal? To už je asi dávno… No možná jsem to napsal,“ připouští Josef Karban.

Po chvíli přemýšlení se rozpomene. „To jsem přišel večer z hospody, měl jsem popito, četl jsem zprávy na internetu a viděl u fotky ty komentáře, tak mě to strhlo a přidal jsem se. Ale nemyslel jsem to tak, já mám děti rád.“ Jak se ukáže, Josef Karban považuje vymyšlené a všelijak různě překroucené zvěsti na webu Zprávy.cz, jehož autoři si vyrábějí i vlastní sestříhaná nebo z podobných zdrojů převzatá protiuprchlická videa, za skutečné zpravodajství – podoba stránky se symbolem 24 v logu a popiskem „zpravodajský proud informací“ skutečně připomíná běžnou zpravodajskou grafiku. „Jsou to normální zprávy, co se vám na nich nezdá?“ ptá se Karban. „A o uprchlících tam říkají pravdu, ne jako Česká televize, kde o nich lžou.“

Podle čeho pozná, že Česká televize lže a Zprávy.cz píší pravdu – třeba o tom, že muslimové lijí ženám do vaginy kyselinu, jak se na jednu z takových zpráv rozpomněl –, na to má Josef Karban jednoduchou odpověď: „Porovnám to s Parlamentními listy a taky s televizí Prima, tam mluví o uprchlících stejně jako ve Zprávách na Facebooku, podle toho poznám, že to tak je.“

Na Facebooku pan Karban sdílí často příspěvky hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury, kterého volil („Japonci mi nevadí, mně vadí jenom muslimové,“ říká), recepty na jídlo, různá zábavná videa, výzvy k opuštění Evropské unie, příspěvky proti neziskovkám a České televizi a před prezidentskou volbou i stránky podporující Miloše Zemana. „Toho jsem dřív rád neměl, když byl v ČSSD. Ale od té doby, co říká pravdu o migrantech, jsem si ho oblíbil,“ vysvětluje Josef Karban.

Internet je jeho zdrojem zábavy. Pracuje v obci vzdálené čtyři kilometry, v Holýšově ve firmě EvoBus vyrábějící komponenty do autobusů, po práci jde domů a někdy do hospody, se psem na procházku, občas se vidí s dospělými dětmi, manželka se s ním rozvedla, „protože jsem málo vydělával, jak mi řekla“, a tak se nastěhoval k osmdesátileté mamince do domku v Neuměři.

Tam se teď opírá o branku a vypráví, jak mu dřív, před rokem 1989, bylo na světě líp. Nájem za třípokojový byt platil „sedmdesát jedna káčées“, pracoval ve Škodě v oddílu podnikových hasičů, než ho pak v nových časech rozpustili, a když teď od lidí slyší, že tehdy nebyly pomeranče a dnes jsou, tak se tomu jen směje. „Na co pomeranče? Máme dost svých českých potravin, máme česká jablka, pomeranče nepotřebujeme. Pro Afričana by taky nebylo přirozené jíst českou hrušku. I když,“ zamyslí se, „kaki mám rád, to mi strašně chutná, to si kupuju pořád. Ale jinak tady nic cizího nepotřebuju.“

Policie ho kvůli výzvě k utopení novorozence zatím nenavštívila – a ta otázka Josefa Karbana upřímně vyděsí. „Jaký trestný čin? Já a trestný čin? No to snad ne, to je nesmysl!“ Jenže on to trestný čin nejspíš je – a pan Karban se u toho zjištění na chvíli přestává usmívat. „Když tak o tom přemýšlím, těm rodičům muselo být hrozně, když to četli. Prosím vás, řekněte jim, že se moc omlouvám.“ Proč jim omluvu nenapíše sám? „To zase ne, takhle je to jednodušší, nechci se už do toho nějak zaplétat.“

Omluvný vzkaz ovšem neznamená, že by Josef Karban něco změnil ve svém názoru na nebezpečí z hord teroristů a násilníků valících se do Česka – že tu nejsou vidět, je prý jen díky Miloši Zemanovi, který je od invaze do Česka odradil svým pevným postojem. „Jen díky němu vědí, že Češi se jen tak nedají, a tak nás obcházejí obloukem.“

Hodný člověk

O třicet pět kilometrů jižněji stojí v Pelechách, vsi na okraji Českého lesa a čtvrt hodiny autem od německé hranice, šedý dům svítící novotou. Rychlým krokem z něj vychází místní slavná osobnost, nejznámější hasič široko daleko Antonín Rendl. Sportovně vyhlížející muž s řezanými rysy opakovaně obhájil regionální titul Železný hasič, získal i titul Ocelový hasič a Šumavský hasič, dobrý je zejména v lezení do výšek a překonávání bariér.

Spěchá, nasedá do auta. Do debaty pod fotkou dítěte se Antonín Rendl loni připojil douškou „jako krysy“, teď ale nemá na vybavování o svém komentáři náladu ani čas. „Vždyť se množí jako krysy, to se tak říká, a navíc je to u nich pravda,“ podotýká ve spěchu. „Já jsem slušný člověk, všechno jsem si vybudoval vlastníma rukama od nuly a po nikom nic nechci. A jestli otec toho dítěte je Kurd, tak ať si zůstane tam u nich a udělá si tam pořádek. Ale tohle vám ještě řeknu: jestli mi někdo z těch migrantů sáhne na rodinu, na sestru, na ženu nebo její dceru, tak si to s ním vyřídím – víte jak. A teď se nezlobte, musím jet,“ říká Rendl a vyráží na silnici – za chvíli má sraz s ostatními pracovníky „na svozu“, odkud jezdí dál do Německa do kovodílny, kde pracují. Hašením se pan Rendl neživí, členství ve spolku dobrovolných hasičů je jeho koníčkem.

V okně domu se objeví jeho manželka – dnes nemusí na německou soukromou kliniku, kde pracuje jako zdravotní setra, má volno, a tak se chystá sednout si ke kávě a novinám. Na rozdíl od svého muže čte běžný tisk, noviny i časopisy, a nehledá zprávy na pofiderních webech. „Manžel v tom pořád leží, ale on je moc hodný člověk. Jen se o mě bojí. Neustále vidí na internetu ty zprávy a videa o uprchlících, a i když mu říkám, že na klinice se mnou pracují muslimové a jsou to normální lidé, stejně tomu moc nechce věřit. Když byl ten silvestr v Kolíně nad Rýnem, kde uprchlíci obtěžovali ženy na ulici, to se v něm něco zlomilo.“

Manželka Antonína Rendla vypráví, že manžel přišel jako dítě o otce a zůstal s maminkou a sestrou jako jediný „chlap“ v rodině a to že v něm možná navodilo ten ochranářský pud. A teď pořád číhá, zda jí nebo dalším ženám v rodině něco nehrozí. Prý už manžela upozorňovala, že její kolegyni lékařce psal nějaký pacient hnusné věci na internetu a ona to dala na policii, že se takové věci, jako je vyhrožování či nadávky na sítích, normálně vyšetřují. Její dospělá dcera už taky několikrát žádala, aby nevlastní otec přestal psát na internet zlá slova, ale zatím marně. „Vzpomene si na ten Kolín a změní se v cholerika,“ shrnuje hasičova žena.

„Je to něco ve mně, strašně mě bere, když se něco děje ženám. Asi jsem měl být profesí bodyguard, ale to už teď měnit nebudu,“ říká o pár dní později Antonín Rendl do telefonu. Jenže ono se tu ženám nic takového, co on čeká, přece neděje – když je tedy občas neznásilní nebo nezbije nějaký čistokrevný český manžel či přítel. „Já vím, zatím ne, ale žene se to na nás. Vidím denně na internetu, jak je pro ty opice, co sem míří, žena podřadný druh,“ namítá pan Rendl a jeho hlas zní opravdu naléhavě. „Na tom internetu jsou skutečná videa, točí to lidi na dovolené v Itálii nebo v Egyptě. Občas se zjistí, že je to video z něčeho jiného, než se tam píše, ale i kdyby se to všechno takhle nedělo, jak víte, že se to dít nezačne?“ ptá se.

Při řeči Antonín Rendl přesně opakuje i další věci, o kterých se pravidelně píše na dezinformačních webech: jak nějací neznámí mocní lidé hýbou světem, uměle řídí migrační vlnu – jak udělali sucho a hlad v Africe a občanskou válku v Sýrii, a všechno je to natolik utajené, že to úplně přesně ještě nerozkryli ani na webu Zprávy.cz, a dopodrobna to tak neví ani pan Rendl. Jasné je podle něj zatím jen to, že my všichni „jsme jen figurky, se kterými ti tajní mocní hýbou“, a že jejich cíl je jasný: zničit Evropu.

„A z toho na mě padá taková hořkost, že je pak lákavé se z toho vyřvat na internetu. Nejsem zalitý betonem, mám srdce a je, myslím, velké,“ říká pan Rendl a jeho hlas zní najednou skutečně měkce, „ale já jen chci mít dál svůj perfektně rozjetý život. Mám skvělou ženu, ta má perfektní děti, chci mít dům a garáž, co jsem sám postavil, a klid jako doposud, nechci čekat, až sem někdo vtrhne a začne ubližovat a hlásat věci, co do Evropy nepatří, ať mi ten klid neberou,“ chrlí ze sebe.

Nicméně přirovnat právě narozené dítě ke kryse mezi příspěvky vyzývajícími k jeho zabití – to na velké srdce moc nevypadá, nebo ano? „Vidím to dnes drobíček jinak, slušné to nebylo,“ říká už zase vyrovnaným hlasem Rendl. „Ale nemyslel jsem u toho na to mimino, mluvil jsem o jeho rodičích. A omlouvat se nechci.“

Jen jsem se tu zamiloval

Příspěvek Antonína Rendla o krysách nejspíš nesplňuje znaky trestného činu a v hledáčku policie se neocitne. Několik jeho spolukomentátorů už v něm však je. „Policie zahájila úkony trestního řízení,“ sděluje mluvčí policie ve Frýdku-Místku Karolína Bělunková, „víc to zatím nebudeme komentovat.“ Policie podezírá pět lidí z „přečinu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci“, a pokud se podaří spojit výhrůžné násilnické komentáře s rukou pachatelů, pak pisatelům hrozí vězení v délce šesti měsíců až tří let, případně s podmínečným odložením či nahrazením veřejnými pracemi.

Tak zatím dopadaly případy internetového násilí, které skončily u soudu. Za komentáře na facebookové zdi romského hudebníka Radoslava Bangy loni potrestal Okresní soud v Kladně devatenáctiletého mládence výchovným trestem sto hodin veřejných prací. Obžalovaný mladý muž se u soudu třásl a kál, byl to jeho první střet se zákonem. Letos počátkem ledna za stejnou věc na Facebooku zpěváka Bangy, jen silnějšího kalibru, prostějovský soud vyměřil dvaatřicetiletému muži osmnáctiměsíční podmínku.

„Doufám, že se policii bude v našem případě dařit,“ říká Lucie Kara s Ibrahimem na rukou, „i když mi říkali, že vypátrat ty lidi a spojit je s příspěvky může trvat dlouho.“ Jejímu manželovi se od února konečně podařilo najít práci s řádnou smlouvou, nastoupil do automobilky v Nošovicích. Péct a prodávat kebab, to oběma manželům přišlo jako klišé o Turcích, Mehmet měl chuť dělat, jak říká, „něco pořádnějšího“.

„Věděla jsem, že to nebude lehké. Já jsem se tu narodila, ale po otci mám i vietnamskou krev, a tak jsem často zaslechla poznámky o šikmých očích, jako dítě jsem se za sebe strašně styděla. Přátelé mě dodnes považují v Česku tak trochu za cizinku. Ve Vietnamu jsem zase turistka, která navíc neumí vietnamsky. Tak proč si nevzít Kurda, kterého nade vše miluju,“ usmívá se Lucie Kara. „A já bych tady chtěl všem říct, že opravdu nejsem terorista, že jsem se jen v téhle zemi zamiloval,“ dodává s mírným úsměvem lámanou češtinou její muž.

Lucie dálkově studuje na vysoké škole obor resocializace a brzy se bude celá rodina stěhovat z Třince do Frýdku-Místku – do většího města, v němž, jak doufají, nebudou lidi tak dráždit. A taky do většího bytu, na cestě je totiž Ibrahimův sourozenec. „Tohle dítě už ale v porodnici rozhodně do novin vyfotit nenechám,“ říká Lucie Kara, „nechci, aby mu do začátku života vstoupilo takové zlo jako Ibrahimovi.“