Když máš z Kurta husinu

Autorka těchto řádků si to šla raději poctivě ověřit na YouTube. A bylo to tam! Když se Kurt Cobain zmučeným hlasem ptá své dívky, kde spala minulou noc, nebo když Kirk Hammett nechává podtrhnout hlubokou životní pravdu, že na „ničem jiném nezáleží“, jedním z jímavých kytarových sól historie. Naprosto pokaždé, když sboristky zahájí překrásnými soprány Lacrimosu z Mozartova Requiem. A v desítkách dalších případů. Husí kůže. Někdy jen na rukou, jindy na zádech. Někdy je to vlna procházející celým tělem. Někdy jen při specifické pasáži písně, při rifu, melodické pasáži, jindy celé minuty.

Co se děje v mozku

Pokud vám při poslechu hudby taky naskakuje husí kůže, máme pro vás dvě zprávy. Jednak že takto „fyzicky“ hudbu neprožívají všichni. A rozdíl mezi těmi, kdo „husinu“ mají, a těmi, kdo netuší, o čem je řeč, leží podle vědců v našich mozcích. Alespoň to tvrdí Matthew Sachs, který se svými spolupracovníky předloni zkoumal vliv hudby na Univerzitě Jižní Kalifornie, přičemž navázal na výzkum, s nímž začal už během studia na Harvardu.

Výzkumníci nejprve zmapovali zkušenosti více než dvou stovek studentů univerzity v on-line dotazníku, následně přímo v laboratoři zkoumali dvacítku z nich (dvanáct žen a osm mužů). Polovina tvrdila, že na ně hudba takový vliv má často, druhá, že málokdy nebo vůbec. Výzkumníci jim pustili několik úryvků hudby, přičemž sledovali, jak se při…