Autobus šplhá z pobřežního města Kangnung do hor. Na stráních přibývá sněhu, kopce se mění v hornaté bodáky protínající tmavnoucí oblohu. Na obzoru najednou vystřelí do vzduchu záře barevná jako duha – slavnostní zahájení zimní olympiády v jihokorejském Pchjongčchangu za chvíli začíná.
Velká obrazovka uvnitř našeho autobusu neustále opakuje záběry na Kim Jo-čong. Mladší sestra severokorejského diktátora Kim Čong-una míří v čele delegace na slavnostní zahájení celých her. Návštěva ze znepřátelené KLDR přijela do Jižní Koreje poprvé po deseti letech. Kim Jo-čong se před kamerami nese jako múza, na andělské tváři má tajemně nevinný úsměv a těžko věřit tomu, že tahle žena vede v totalitní Severní Koreji oddělení propagandy a soustavně tvoří kult osobnosti svého bratra.
„Taky je to celé divadlo!“ říká mi o olympijském usmiřování Čong-su, asi pětapadesátiletý dobrovolník a místní živnostník. Jeden z těch, kteří mají pocit, že jihokorejský prezident Mun Če-in pod pěti kruhy v dobré víře přistoupil na hru Severní Koreje a nechává se svou zemí zametat. „Zveme si sem bandu vrahů. Já věřím Trumpovi, ten nám pomůže. Měl by je všechny vybombardovat a zničit. Pak můžeme být zase jedna země,“ nebere si Čong-su servítky. Není to ojedinělý názor. Jihokorejci se při sbližování s KLDR už několikrát spálili. Poslali na sever mírové vzkazy, jídlo i finance, ale vždy to skončilo nenávistnými komentáři Kim Čong-una (či jeho zesnulého otce) a vojenskými provokacemi.
Severokorejský diktátor…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
