Churchillova světlá hodina

Prý neexistuje mnoho postav moderních dějin, o kterých by bylo napsáno tolik knih a článků. Winston Churchill stále budí zájem, pozornost, dohady, spekulace a vyvolává polemické diskuse. Funguje také jako alibi. Podobně jako školáci se špatnými známkami pátrají po osobnostech, které měly v dětství stejné těžkosti, anebo jako si kuřáci připomínají lidi, kteří se dožili požehnaného věku, slouží i Churchill mnohým jako výmluva. Třeba že i hrubián a pijan může sehrát pozitivní roli v dějinách.

Film Nejtemnější hodina, který pojednává o prvních týdnech premiérování Winstona Churchilla, vyvolal znovu – a to i v Česku – řadu textů o legendárním politikovi, kdy v něm někteří spatřují vzor bojovníka za samostatnost Británie, nebo naopak předobraz zbožštění cynického populisty. Něco v duchu Donalda Trumpa či Miloše Zemana.

Scenárista filmu Anthony McCarten však evidentně usiloval o něco jiného. Nevyplývá to jen z filmu, ale ještě více ze stejnojmenné knihy, kterou napsal. Rozhodl se totiž riskovat a ukázat Churchilla jako muže váhajícího, potřebujícího oporu vlastní ženy, krále či svých spolupracovníků. V knize – která mimo jiné dokazuje mimořádně pečlivou přípravu scenáristy – dokonce ještě více rozvádí, že Churchill podle něj uvažoval o míru s Adolfem Hitlerem. Na stůl mu chodily zprávy, jak padají další a další malé země Evropy a následně jak Němci postupují Francií směrem na sever. Británie byla ke všemu špatně vyzbrojená a její vojsko uvízlo v pasti u Dunkerku.

Myšlenky na dohodu s německým diktátorem opustil ve chvíli, kdy mu jasně došlo, že Hitler by nikdy nechtěl rovnocennou dohodu, ale podrobení Británie. A pak je lepší padnout v boji.

McCarten vykresluje Churchilla jako muže bystrého úsudku, kterého však zpočátku odmítala většina politické scény a za premiéra si jej v roce 1939 přálo pouze sedm procent Britů. Do pozice předsedy vlády se v roce 1940 dostal jen jako kompromisní kandidát, mnozí se navíc domnívali, že to bude dočasné. Vždyť za první světové války utržil více válečných neúspěchů než úspěchů. Jenže Churchill se dokázal ze svých chyb poučit. Dříve sázel na svůj instinkt, málo se radil a připravoval. Nyní postupoval opačně.

Hlavně ale pochopil, že jeho jedinou zbraní je odhodlaná a jednotná společnost. Proto se v těchto dnech tak soustředil na své projevy, které dodaly veřejnosti energii, sebedůvěru a vstoupily do dějin.

Podobnost s Milošem Zemanem, jež tu a tam v Česku zaznívá, se opravdu hledá velmi těžko. Možná mají společnou lásku k alkoholu a řečnické schopnosti, nicméně Zeman vždy bojoval jen proti vlastním lidem a především, neřídí se Churchillovým pravidlem, že autoritářům se nemá ustupovat, protože se nikdy nezastaví. Umí si někdo představit britského státníka, jak v komunistické Číně říká, že se tam učí stabilizovat společnost? Případně že schvaluje obsazení cizího území ruským vojskem?

Možná že film také vyvolává nadšení příznivců vystoupení Británie z Evropské unie. Divák tu ale může vidět i jiný obraz. Churchill si velmi dobře uvědomoval, že k vítězství nad Adolfem Hitlerem došlo i díky shodě náhod a rozhodnutí USA vstoupit do války. Británie by sama Německo neporazila a unikla temnému osudu jen o fous, z čehož si Churchill odnesl poznání, že pokud někdy v budoucnu znovu padne kontinentální Evropa do rukou zla, nemusí to už skončit dobře. Proto také přišel s myšlenkou Spojených států evropských.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor