Zahráli jsme, vyhráli jsme

Jmenuji se Alfons, jsem dámské violoncello vyrobené v roce 1910. Dosahuji pouze sedmi osmin plné velikosti standardního violoncella. To mi umožňuje vydávat jemnější, medovější tóny. Patřím dvanáctileté Báře, která mě momentálně nemá příliš v lásce, nebo to alespoň tvrdí. Trochu ji chápu. Těm, kdo na mě hrají, nedávám nic zadarmo. Chce to hodně poctivé práce a silné vůle, naučit se rozeznít mé struny.

Prsty jedné ruky musí umět najít správnou polohu, ve které mají zamáčknout strunu na hmatníku, jelikož jeden tón lze zahrát několika různými způsoby. Druhá ruka musí ve správné chvíli pohnout smyčcem ve správném směru, vhodnou silou, pod správným úhlem, aby vznikl čistý silný tón. Stojí to hodně času, každodenní cvičení, mnoho opakování, soustředění, znalost vlastního těla, umění uvolnit svaly, které zrovna nemají pracovat, a spoustu dalšího. Naučit se špičkově zahrát těžkou skladbu je minimálně stejně obtížné jako dělat vrcholový sport.

Bára zatím nepropadla hudbě tak, že by snila o hře ve vyprodaném Rudolfinu. Ještě mě dokonale nezná, proto se jí stává, že občas zahraje falešně. A nejdou jí moc dobře velmi rychlé skladby. Má ale krásný tón, a když hraje některé romantičtější skladby, mají posluchači z jejího jasného, plného tónu husí kůži. Jakou já pak mám radost! V tu chvíli jí nevěřím, že by mě neměla ráda. To by takový tón nedokázala zahrát.

Dnes Bára nešla do školy, v poledne musíme být na Žofíně, kde budeme celé odpoledne zkoušet na večerní koncert finalistů soutěže Concerto Bohemia. Hraje se smyčcovým orchestrem, který v roce 2017 soutěž vyhrál v kategorii Soubory a orchestry žákovské do 16 let. Je nervózní. Koncert bude živě přenášet Český rozhlas. Na zkouškách orchestru bývá často legrace. Někdy se mé struny rozechvějí jen ze smíchu hráčů.

Před polednem mě Bára vkládá do pevného pouzdra, hmatník a kobylku ještě balí do deky. To proto, abych se v pouzdře ani nepohnul. A zároveň proto, že je venku dost chladno a já bych byl vystaven příliš prudkým výkyvům teplot. To bych se pak pěkně rozladil. A vyrážíme na Žofín. Jedeme nejprve příměstským vlakem, který je v tuto dobu relativně prázdný, a já se nemusím bát, že do mě někdo strčí. Poté jedeme tramvají, to už je trochu horší. Zabíráme místo, Bára musí držet sebe i mě, naštěstí nás doprovází Bářin táta, ten vše jistí. Ale stejně jsem rád, když dorazíme na místo. Z každého takového cestování jsem nervózní, i přes pevný obal se leccos může přihodit.

Na Žofíně máme přesně předepsané časy, kdy můžeme na pódiu zkoušet. Zkoušíme nejen naše hudební kusy, ale i nástupy a ústupy, aby vše bylo plynulé, rychlé. Jsem tedy často přenášen z místa na místo, mám trochu strach, aby se se mnou nic nestalo. Jsem tak trochu choulostivý. A mám proč – při jednom takovém přesunu do vedlejšího cella někdo drcnul a jemu praskla struna! Bylo mi ho líto, i jeho majitelky. Ona se sice nějaká struna našla, společnými silami ji kolegovi natáhli, ale ono to není to pravé, každá struna si musí trochu sednout, sžít se s nástrojem i ostatními strunami. Navíc se to stalo těsně před naším nástupem do živého přenosu. Ale vše vyřešeno, jdeme na to. Z Báry už nervozita trochu spadla. Ví, co má dělat, kam si sednout, je mezi svými a na diváky v sále se moc nedívá. Věnuje se plně mně, notám a pokynům paní dirigentky. A já jsem nadšený. Rád sice hraji sám nebo v doprovodu s klavírem, ale souznít s ostatními nástroji v orchestru má také hodně do sebe. Vyšlo nám to, potlesk byl dlouhý.

Alfons, violoncello