Osm hodin jinakosti

Místa, kterými ještě nedávno proudily výskající davy, se ponořila do tiché tmy, již občas prozáří světlo z telefonu osamělého příchozího. O Vánocích skončila v pražské Galerii Rudolfinum výstava Krištofa Kintery Nervous Trees, fenomenálně úspěšná akce, pro kterou sochař novorenesanční sály přestavěl v experimentální laboratoř vlastní kreativity. Navštívilo ji přes sto šedesát tisíc lidí a o měsíc se prodloužila. Tím se ovšem zkrátilo trvání nynější náplně sálů – kolektivní výstavy Domestic Arenas, v překladu Domácí arény.

Formálně je to protipól Kinterovy přehlídky, během níž Rudolfinum víc než klasickou galerii připomínalo svobodný prostor, ve kterém je možné cokoli – včetně demolování polystyrenových exponátů. Pro nynější výstavu se interiér naopak přestavěl do podoby šesti intimních kin, ve kterých se promítají videa sexteta zahraničních autorů. A divák má kromě tápání ztemnělými chodbami jediný úkol: sednout si na kanape a sledovat díla, jež mu při dodržení plné délky zaberou dohromady víc než osm hodin času.

Popularita předchozí akce v kritických kruzích vyvolala debatu, zda se Rudolfinum nežene jen za diváckými rekordy a nezapomíná, že smyslem současného umění je provokovat publikum nepříjemnými otázkami. Kdo skrz rozjuchanou formu viděl obsah Kinterova poselství o bezradnosti naší civilizace, nemohl mít klidný spánek. Ale pokud má přesto někdo obavy, že se Rudolfinum podbízí, ať zajde na Domestic Arenas. Pod svůdnou slupkou vizuálně a…