Chci někým být, chci do Evropy

K italským břehům vloni opět připlulo sto dvacet tisíc migrantů. Dobře známe obrazy vyloďování přeplněných člunů i vyhrocené spory, které příchod jejich osazenstva v Evropě vyvolává. Vydali jsme se pátrat, jak to vidí na druhé straně moře, v místech, odkud mladí Afričané utíkají nejčastěji.

Slunce pálí. Díky svěžímu vánku od Atlantiku to ale vůbec nevadí. Před námi je pláž, nic než písečná pláž, která se line dva tři kilometry až k trsu palem v dáli na obzoru. Po zpevněném písku blízko oceánu občas projede koňský povoz, v místech s jemným pískem hrají místní kluci rychlý, technicky vytříbený fotbal. Ptáci se snášejí nad hladinu vody. Zemský ráj to na pohled, tedy – na první pohled.

Není tu žádný hotel, plážové občerstvení ani odpočívající turisté. V tomhle ráji se maká. Kayar, kde žije kolem dvaceti tisíc obyvatel, je největším rybářským městečkem v západoafrickém Senegalu. Asi dvacet metrů od míst, kam dosáhne pěna z příbojových vln, jsou naskládané pirogy, úzké, dlouhé čluny rybářů. Jsou pestrobarevně pomalované, každá trochu jinak a parkují jich tu stovky, možná tisíce. Dnes nevypluly, protože oceán je příliš rozbouřený.

I kvůli tomu potkáváme dvacetiletého rybáře Pathého. „Chci do Evropy,“ říká po pár minutách hovoru.…