Nejlepší pro všechny & Kdo zabil Snížka?

Petra Soukupová dotáhla své pojetí psychologické literatury k dokonalosti – tentokrát množení perspektiv vykreslující složitost mezilidských vztahů rozdělila dokonce do dvou knih. Zatímco svazek Nejlepší pro všechny je určen dospělým čtenářům, titul Kdo zabil Snížka? cílí na děti. V zásadě se však jedná o jeden příběh podaný mnoha vypravěči.

Svět Soukupové byl vždy drásavý a plný nedorozumění. Dekódovat, co nám bližní říkají, ale neustrnout přitom jen ve vlastní interpretaci jejich sdělení, je podle pětatřicetileté spisovatelky v zásadě nemožné. A nic na tom nemění ani příbuzenský vztah. Naopak, rodina spíše vše komplikuje, protože je zatížena hlubokými city nebo aspoň jejich očekáváním. V rodinné pavučině se odehrávala autorčina prvotina K moři i doposud poslední kniha Pod sněhem – a je kolbištěm i pro dvojici aktuálních titulů. Jen vlákna jsou tu delší a od hlavních hrdinů sahají až ke komunitě; nebo tomu, co by jí mělo být.

Pomáhat sobě

Nejlepší pro všechny, autorčina pátá kniha pro dospělé, drží tradici jinotajných názvů, pod něž lze schovat cokoli. Víc než předchozí však zároveň upomene na frázi, kterou slyšel snad každý, ale nikdy neměl pocit, že přináší všeobecné blaho, spíš oběti na všech frontách. Ty v románu přináší Eva, její dospělá dcera Hana i její vnuk Viki. Jeho vnitřním monologem, kdy se zlobí, že jej máma po dalším průšvihu posílá bydlet z Prahy na vesnici k babičce, kniha začíná. Soukupová opět ukazuje, že umí vyprávět z dětské perspektivy: umí si představit tlak, jejž zažívají děti z neúplných rodin, vystihnout kontrasty v chování malého puberťáka, který zkouší první cigarety, ale zároveň si chodí lehnout k mámě, když se probudí uprostřed noci.

Že je Viki ještě dítětem, ale neznamená, že neumí promyšleně zraňovat, pokud se s ním nejedná podle jeho představ, tedy jako se sobě rovným. Do kamarádského výchovného přístupu, který Eva doposud praktikovala, přísnost nepatřila. A Viki si na tuhle novotu nezvyká snadno: „…jsou tam moje starý výkresy a naše společný fotky, fotky, jak jsem mimino a jak je mamka mladá, a jsou tam taky moje diplomy nějaký. Všechny, na který došáhnu, sundám. Přenesu si je do koupelny, kde se můžu zamknout… V koupelně všechny ty fotky a obrázky vyndám z rámečků, otevřu okno do světlíku a hodím je tam.“

U babičky Evy, čerstvé vdovy, má být vše jinak. Řád, disciplína a domácí strava jsou základní kameny, na nichž stavěla péči již u svých dětí. Jen je záhadou, jak mohla vychovat někoho tak neorganizovaného jako Vikiho matku. A nespokojenost s vlastním dítětem – s tím, jak si zařídilo život – vytváří také hlavní napětí románu. Coby třetí vypráví právě Hana, svobodná matka-herečka, která konečně dostala šanci prosadit se v televizi. Chce ukázat, že umí využít příležitosti; jen je jí přes třicet a má Vikiho. Autorčina scenáristická zkušenost se tu projevuje nejen v technice psaní charakteristické lakonickými větami v hovorovém jazyce a tradičně dobrými dialogy, ale i ve znalosti prostředí. Hranice mezi Hančinými pocity a sentimentem načerpaným z rolí čtenář rozezná jen obtížně. Kdy Hana pláče nad smrtí otce a kdy se jen dojímá představou té situace?

Je jen jeden svět

Obě ženy mají pocit, že pomáhají hlavně té druhé. Hana Evě, aby po smrti manžela nebyla sama, a Eva Haně, aby zvládla výchovu nezdárného syna. Špatně se jim přiznává, že se potřebují navzájem: Eva se opravdu cítí osaměle a Hana na syna nemá čas. Vikiho pozice je nejnevděčnější  – což je i další z autorčiných témat. Dítě je rukojmím, dospělí si myslí, že nic nechápe, a podceňují jej. I když děti motivy dospělých často neznají, neznamená to, že po nich nepátrají a že k nim nepronikají. Žádná zeď mezi světem plnoletých a nezletilých nestojí, je jen jeden svět, jako by upozorňovala Soukupová. Na tomto přesvědčení stojí druhá kniha Kdo zabil Snížka? – příznačně detektivka doporučovaná od devíti let. Z banálního přání autorka rozvine poutavý příběh. Dívka Martina tak umanutě touží po psovi, až jí ho rodiče pořídí: „Pojmenuju ho Snížek. Ale není to dobrej pes. To se ukáže, až když vyroste. Ale že je hluchej, to se ukáže už za pár dní.“

Páťačka Martina je jedinou vypravěčkou a vůdkyní party „divných“ dětí. Do té patří ještě Franta se svým bratrem, jejichž rodiče žijící v duchu dobrovolné skromnosti přesídlili z města, opožděný silák Bohouš – a logicky se přidá i Viki, který přibyl uprostřed školního roku z Prahy. Když najdou Sněha mrtvého u cesty, rozhodnou se vypátrat, kdo je za jeho smrtí, a podezřelých je vzhledem k psově nezvladatelnosti mnoho. Odhalení viníka, nebo spíše viníků, pak navždy změní je i jejich pohled na své blízké.

První autorčina dětská kniha Bertík a čmuchadlo nebyla příliš originální a klouzala po povrchu citů, v druhé se dostala mnohem hlouběji: vykresluje tu iniciační román posílený civilním psaním a ilustrace Terezy Ščerbové dotvářejí těsný vztah mezi dívkou a zvířetem. Kniha končí konfrontací viníka, avšak zůstává mnoho otázek. Zvlášť pro dospělého čtenáře, jenž může pokračovat objemnějším titulem Nejlepší pro všechny. Ten lze číst jako rozšíření fikčního světa známé z fantasy či komiksu: vedlejší postavy se stávají hlavními, ostatní dětští hrdinové ustupují do pozadí.

Ve finále pak autorka skládá přesvědčivý obraz světa, v němž není snadné si porozumět, přesto je nutné se o to pokoušet. Protože za silnými řečmi a nepochopitelným jednáním se často skrývá strach. Ze samoty, nemoci, smrti. Cítíme ho všichni, ale na rozdíl od dospělých si jej děti umějí snadněji přiznat. Tudy i v prózách Petry Soukupové vede cesta k naději.

Autorka je spolupracovnicí redakce.

Petra Soukupová: Nejlepší pro všechny & Kdo zabil Snížka?

Host, 368 a 152 stran