Pěstovat ducha protestu

Romana Bičíková je v jednom kole. A předpokládá, že do léta se nezastaví. Jednatřicetiletá tlumočnice a překladatelka ze španělštiny a angličtiny před časem trávila hodiny v České televizi a tlumočila vysílání kolem katalánské krize. Teď má na stole osmisetstránkový španělský krimi román, který má odevzdat nakladateli v březnu, další překlad v srpnu. Romana by se rozhodně neoznačila za podporovatelku Miloše Zemana, a když těsně po jeho vítězství v prezidentské volbě přemýšlela, jak na vzniklou situaci „občansky aktivně“ reagovat, měla na paměti, že čas nebude zřejmě tou komoditou, kterou by mohla nabídnout.

„Vzniklou situací“ není myšlena jen výhra Miloše Zemana, byť Romana v obou kolech podporovala jeho konkurenty. Jde spíše o fakt, že Zemanovým vítězstvím se podle ní prohlubují společenské a politické trendy, které ji delší dobu znepokojují. „Mně třeba vadí, jak se tu stále více a nevybíravěji útočí na novináře,“ říká nad šálkem čaje ve studiu Alta v pražských Holešovicích, kam přišla podpořit kamaráda vystavujícího fotky z Haiti. Bezprostředně po prezidentské volbě tak začala finančně podporovat dvě organizace, jejichž činnost považuje za smysluplnou a důležitou: Demagog.cz, který kontroluje faktickou správnost tvrzení politiků, a Paměť národa, projekt organizace Post Bellum, který shromažďuje vzpomínky pamětníků dvou totalit 20. století. „Demagog proto, že upozorňují na to, když politici lžou. Lidé si ta tvrzení sami od sebe neověřují,“ říká. „A Paměť národa proto, že je prostě nutné znát vlastní historii.“ Coby překladatelka na volné noze si nemůže dovolit moc, takže měsíčně posílá stovku Paměti národa a další stovku na účet Demagoga. Zadat trvalý příkaz na bankovním účtu je pouze jeden z mnoha způsobů, jakým může kdokoli, kdo není spokojen s politickou situací, přiložit ruku k dílu.

Pokud tedy nechce přímo do politiky, což není úplně jednoduchá cesta k cíli.

Probouzíme se

Po předloňském zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem se jeho odpůrci začali virtuálně i reálně šikovat a zkoušeli vymýšlet „co teď“. A podobně se právě teď řada českých voličů rozčilená výsledkem prezidentské volby ptá, co teď mohou udělat, pokud nechtějí sedět s rukama v klíně. Někteří berou inspiraci právě v americké zkušenosti. „Hodně sleduju tamní dění, je to můj jazykový okruh,“ říká Romana Bičíková a zmiňuje třeba dvacetibodový seznam doporučení historika Timothyho Snydera, kde nabádá mimo jiné právě k podpoře a obraně prospěšných organizací a seriózních médií. Jinak ale jednoznačný návod vytesaný do kamene neexistuje, podněty berou lidé kromě ciziny také z internetových fór i vlastní předchozí (kupříkladu) dobrovolnické či aktivistické činnosti. Některé nápady jsou jednoduché a praktické (a už je také jejich autoři realizují), jiné méně. Některé se odehrávají na čistě individuální rovině, jiné jsou zaštítěné velkými institucemi typu univerzit. Další znějí trochu banálně, ale vlastně dávají hluboký smysl. Třeba odhodlání mnohých začít víc mluvit se svým nejbližším okolím – rodinou a přáteli.