Jak zachránit demokracii

Budoucího lídra s autoritativními sklony lze prý celkem dobře rozpoznat předem. Američtí politologové z Harvardovy univerzity Steven Levitsky a Daniel Ziblatt dokonce sestavili přehled základních varovných signálů, při jejichž zaznamenání je zapotřebí zbystřit pozornost. Budoucí autoritář či diktátor se klidně v počátcích své kariéry může halit do roušky nevinného demokrata s ušlechtilými reformními záměry. Již na začátku politické cesty se však dost často dopouští různých rétorických přešlapů, jež naznačují, že nemá svoje představy o fungování demokracie a právního státu úplně srovnané.

Například signál číslo jedna, takový politický kandidát slovně nebo i činy ohrnuje nos nad demokratickými pravidly hry. Demokracie se mu jeví příliš komplikovaná, nedá se v ní pro samý kompromis a jednání nic pořádného prosadit – nebo něco v tom smyslu. Nebo signál číslo dvě, političtí protivníci jsou v jeho očích smrtelným nebezpečím lidu a národa. Jsou to vlastně zrádci, cizáci, žijí ve světě úplně jiných, zcela nepřátelských hodnot. Ještě hůř, signál číslo tři, budoucímu autoritáři nevadí „trocha“ dobře míněného násilí. Nemusí k němu sám přímo vyzývat, když ale někomu jeho jménem uletí pěst, nic tak hrozného se zase neděje. Čtvrtá varovná kontrolka je také přesvědčivá. Horlivý vůdce občas utrousí, že někteří jeho demokratičtí oponenti mají možná až příliš velký prostor k rozletu. Co si to média vlastně dovolují, klást tak drzé otázky? Je si protikandidát jistý, že nebude muset někdy…