Jak ovlivnila váš život skutečnost, že jste vyrůstali na panelovém sídlišti?

Ovlivnila neovlivnila. Jako dítě jsem byla na našem sídlišti v Táboře šťastná. Nekonečně teplé vody, teplo všude. Bylo tam všechno – prádelna, sušárna, kočárkárna, suchý sklep. V sušárně jsme hráli divadlo. Rozestavěné další paneláky – dobré místo na hraní. Jak jsem rostla, začal mi náš byt být malý a těsný. Nemohla jsem mít nábytek, jaký jsem chtěla, nedaly se zvát návštěvy. A navíc, všechno bylo slyšet. Začala jsem se tam zdržovat co nejméně. Záviděla jsem všem, kdo měli větší byty. Po maturitě jsem se odstěhovala s tím, že v paneláku už žít nikdy v životě nechci. To se mi daří dodnes.

To moje sídliště bylo zvláštní. Nebylo přilepené k žádnému městu, ale vzniklo uprostřed pustiny, doslova v lese, který začínal za naším panelákem. Obyvatelé jezdili do blízké fabriky, kvůli které se sídliště postavilo. Byli mladí a asi neklidní, měli plno dětí a pocit, že větší díra neexistuje. To je mohlo i bavit. Spojovaly se tam prvky sociální utopie a sudetské divočiny. Hlavní třída se jmenovala V. I. Lenina, vlály na ní rudé prapory a radostně se pochodovalo na 1. máje i jindy. Přes kopec byly hranice (do NDR), pastviny s dobytkem, který se hnával přes sídliště, které bylo pak plné kravinců, což působilo indicky. Ráz oživovali Romové, jež čerstvě přivezli ze Slovenska a vyklopili do domů po Němcích. Za chvíli bylo po domech, ale mně byli blízcí a představoval jsem si, že to jsou indiáni. Celé dny jsem hrával fotbal, hrál se všude. Vlastně to bylo skvělé. Rád bych se tam vrátil.

Za mých mladých let bylo bydlení na sídlišti synonymem moderního životního stylu, které nabízelo i řadu dalších praktických výhod – školky, školy, obchody… Bylo to fajn v tom, že když jsme si šli jako děti hrát ven, vždy jsme lehce našli někoho do party. Na druhou stranu jsme ale věděli, co se kde šustne a co mají sousedi k obědu. Tehdy byla jiná doba, rodiče o nás neměli starost a my si mohli volně pobíhat po sídlišti. Jinak ale nijak zvlášť nevnímám, že by se na mně sídliště podepsalo. A dodnes se ráda vracím k mamince na Jižňák.

Ovlivnilo mě to hodně. To, jakým způsobem pracuji s prostorem v obrazech, a asi i to, že používám občas banální kompozice. Na Jižní Město jsme se nastěhovali v roce 1975 a prožil jsem tam velkou část dětství a dospívání. Ovlivnilo mě i to, že je tolik lidi namačkáno na jednom místě a že toto sídliště nemá klasickou urbanistickou strukturu. Veliké prázdné prostory dávají naopak pocit izolace, anonymity. Sídliště za mého dětství bylo „divoké“, žili jsme u konce zástavby u lesa, všude byly rozestavěné baráky, sklady materiálu, hluk z tatrovek, prach a bláto. Nebyly hotové cesty, chodilo se po kamenech a prknech. Tahle provizornost, nehotovost, ať už je součástí kompozic nebo v přístupu, je v mé práci pořád patrná. Důležitá byla i zkušenost s přeplněnými školami, které nasály ráno děti a odpoledne je vyplivly do dospělými opuštěné aglomerace.

Bydlel jsem na sídlišti do sedmi let. Pak se naši rozvedli a já se přestěhoval s mámou do malebných kopců na Valašsku. Nicméně zůstaly ve mně vzpomínky na smutné pohledy z oken, kdy jsem znal nazpaměť uskupení všech domů, stromů a panelů. Jedinou útěchou pro mě byl místní lesopark, kde jsem strávil krásné chvíle válkami s dřevěnými meči. Největší trauma jsem měl ze starého oprýskaného výtahu, který při každé cestě šíleně sténal kovovým zvukem. Byl jsem příliš lehký, takže když jsem vlezl dovnitř, světlo zhaslo, výtah totiž necítil žádnou váhu. V tu chvíli jsem myslel, že zmizí jeho dno a já budu padat do nekonečné temnoty.