Usmějme se na Václava Klause

Václav Klaus zřejmě zažívá smutné období. Nejdříve se nám tento bývalý premiér, předseda sněmovny a prezident republiky svěřil, že trpěl za havlistického režimu. Zřejmě to byl velmi traumatizující zážitek, protože nedlouho poté se v interview pro deník Metro zmínil:

„Praha je víc než jiné končiny město nemakačenků. Vysvětlím. Citoval jsem nedávno amerického kongresmana, který moc hezky řekl, že si lidé nepřejí práce, které se dělají rukama a při kterých se musí stát. V Praze je nejmenší počet těch, kteří se živí prací svých rukou, a kteří při tom dokonce musí stát. To mozek trošku pozměňuje, a proto mozek typického Pražana není stejný jako mozek průměrného občana České republiky mimo toto velkoměsto. To říkám i jako celoživotní Pražák, který ani nežil mimo Prahu.“

Nepochybně to všechny řidiče, sestřičky, lékaře, prodavače, dělníky, učitele… v hlavním městě potěšilo. Termín nemakačenko se tu dřív nevkusně používal na adresu lidí bez zaměstnání. Dnes už jsou to všichni, kdo působí v hlavním městě. Možná ale Václav Klaus nechtěl urazit Pražany za to, že si dovolují méně volit politiky, jako je on či Miloš Zeman, ale na stará kolena prostě lituje, že se nevěnoval jinému zaměstnání.

Ať už je to jakkoli, neměli bychom to oplácet zlobou ani se pokoušet to vyvrátit. Tvařme se zkrátka, že víme, o čem mluví. Jak řekl už Saturnin, je to „osvědčený způsob uklidňování rozčilených osob“.

Texty o prezidentských volbách najdete uvnitř čísla. A stejně jako před čtrnácti dny i tentokrát si je budete moci poslechnout také v audioverzi – díky nadšení a ochotě tvůrců, kteří tohle vydání namluvili a natočili v noci ze soboty na neděli. Za to jim patří náš velký dík.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

ERIK TABERY

šéfredaktor