Láká mě kolonizace Marsu

Inženýr letectví a kosmonautiky Jan Kolmaš se v šestadvaceti letech může prokázat diplomy z Yalu a Stanfordu, je členem týmu, který letos vypustí do vesmíru přelomovou laserovou družici Aeolus. Svoje fyzické síly testuje v extrémním triatlonovém závodě Ironman. Ve vztahu ke zkoumání vesmíru patří jednoznačně mezi technooptimisty. Žádná sci-fi není dost divoká na to, aby se nemohla stát realitou.

Byl jste volit?

Jasně. Pracuji v Evropské kosmické agentuře, poblíž Frankfurtu nad Mohanem. Takže jsem jel dvakrát do Düsseldorfu a odvolil na českém konzulátu.

Už osm let nežijete v Česku. Hned po maturitě jste odešel na univerzitu do USA a od roku 2016 pracujete v Německu. Co říkáte volebnímu výsledku?

V prvním kole jsem volil Pavla Fischera, ve druhém pana profesora Jiřího Drahoše. Takže s volebním výsledkem spokojen nejsem, nicméně rozhodnutí voličů respektuji. Zaráží mě jen, jak krátkodobou paměť mnozí mají, že jim nezáleží na tom, co se řeklo, slíbilo, nesplnilo… To je nebezpečná cesta, připomínající tak trochu Orwellovu dystopii, zpodobněnou v románu 1984.

Jak tedy vidíte budoucnost Česka?

Pozitivní je, kolik lidí k volbám přišlo, různě se angažovalo, politiku řešilo na sociálních sítích. To je nadějné. Co se týče nejbližší budoucnosti, jak řekl jeden můj kamarád, vášně teď utichnou, čeká nás olympiáda a tam zase budeme „kopat“ za jeden tým.

Jinak do Česka se vracím rád. Problém je v tom, že v oboru, který jsem vystudoval, tedy ve vesmírném průmyslu, bych u nás práci hledal těžko. V tomto smyslu se třeba právě v Německu uplatním lépe. Nicméně žil jsem už na tolika různých místech, že si dovedu představit, že pokud se objeví zajímavá práce tady, tak se vrátím do Česka, když to bude ve Švédsku, tak se přestěhuji tam. Zajímá mě víc, jaká práce to bude, než kde to bude.

Vystudoval jste strojní inženýrství na Yaleově univerzitě a na Stanfordu kosmonautiku a letectví. Nelákal vás sen mnoha vašich kolegů – šance na kariéru v NASA?

V Americe se mi hodně líbilo, strávil jsem tam šest let a je to můj druhý domov. O práci v tamním vesmírném průmyslu, ať už jde o vládní organizace jako NASA či třeba soukromou SpaceX Elona Muska, bych samozřejmě stál, ale pro mě jako pro cizince je to kvůli občanství nebo zelené kartě problém. Takže jsem se vrátil do Evropy. A vůbec si nestěžuji.

Pocit přehledu

Co vás přitahuje na vesmírných programech?

Ohromuje mě velikost prostoru a také to, kolik jsme toho jako lidstvo dokázali. To, že se podařilo vyslat člověka na Měsíc nebo vozítka na Mars, považuji za neuvěřitelný úspěch. Uvědomte si, kolik práce je zapotřebí k vytvoření jakékoli jednotlivé součástky každé vesmírné mise.

Ten vztah začal už v dětství. Můj otec je astronom-amatér a často mě brával do planetária. Všechny programy jsem viděl nesčetněkrát. Zajímají mě také technologie, v čemž mě ovlivnila zase matka – pracuje v Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR. Už jako dítě jsem byl okouzlen osciloskopem, který měli naši doma. Ve škole mě logicky bavily přírodní vědy, především matematika a fyzika.

Obecně vzato mě fascinuje, že ve vesmírném průmyslu pracují lidé z mnoha zemí světa a společně se snaží – nehledě na kulturní nebo politické rozdíly – posouvat hranice lidstva. Jedná se o unikátní obor, v němž lze něčeho dosáhnout pouze společným úsilím. Astronauti, kteří se vracejí z kosmu zpět na Zemi, mluví o tom, že jsme všichni součástí jednoho celku. Z vesmíru nejsou vidět hranice států. Říká se tomu „overview effect“, pocit přehledu.

Lidí, kterým se poštěstilo takhle nahlížet na lidstvo, je málo. Jak vnímáte fakt, že se jich dnes do vesmíru posílá méně než dříve?

Musíme to respektovat. Vesmírný program stojí obrovské peníze, které jdou z veřejného rozpočtu. Na rozdíl od dob studené války, kdy mezi sebou státy v tomto oboru soupeřily, je dnes složité veřejnost přesvědčit o tom, v čem a proč je vesmírný program důležitý, například důležitější než investice do vzdělání nebo zdravotnictví.