Dotyky nejsou příjemné

Máloco zrcadlí vztah západní společnosti k sexu tak jako populární hudba. Už od dob raného rokenrolu dávala průchod touhám, pokoušela hranice tabuizovaných témat, stavěla se proti předsudkům a hledala nové způsoby, jak překlenout rozpory mezi pokušením a bolestí, jež vyplývají z naší tělesnosti. Ponoukala k tanci, který mohl být svůdný nebo jen divoký k vybití nahromaděné frustrace.

Sex je v DNA populární hudby zapsán natolik hluboce, že odkazy na něj posluchač může lehce přeslechnout, nebo se naopak manifestují tak silně, že přichází pohoršení nad obscénností. Jedno takové období si pop prožil na prahu třetího tisíciletí, kdy digitalizace hudby – a také pornografie – vynesla do hitparád hypersexualizované hity v podání poživačných rapperů, zpěváků i ženských hvězd. V posledních pěti letech jsme naopak svědky opačného pohybu. Pod vlivem feministických proudů, politiky identity, kampaně #MeToo i zkušeností s on-line komunikací nabízí aktuální produkce mnohem komplikovanější pohled na sexualitu.

Není to dávno, co Robin Thicke v jednom z největších hitů roku 2013 Blurred Lines dokola sebejistě opakoval: „Vím, že to chceš.“ Podobná rétorika se dnes jeví jako nepřijatelná a trapná pro obě zúčastněné strany. Loňská nejúspěšnější skladba Shape of You od Eda Sheerana už…