Za poslední měsíce jsem tady už podruhé. Masa lidí obklopující ploty, kvůli které si připadám jako na špatné straně výběhu v zoo, mě tedy už nerozhodí a procházím dál letištní halou k čekajícímu taxíku. „Nemají pas, takže je k letišti nepustí a čekají na příbuzné,“ vysvětlil mi s úsměvem místní obchodní partner, když jsem se při první návštěvě nechápavě zeptal na důvod jejich přítomnosti.
Na masy lidí si tu člověk dřív nebo později musí zvyknout, akceptovat nekonečný souboj o místo k životu, stejně jako zácpu na pražském okruhu v páteční podvečer. Všude, tedy kromě pečlivě klimatizovaných pětihvězdičkových hotelů stojících přímo mezi plechovými slumy, se pohybují lidé. Troubení, kterým místní nahradili blinkry – jejichž zamýšlená funkce je v místní nepřehledné dopravní situaci naprosto utopická –, neustává ani v noci. Ještě týden po návratu do Prahy mi bude znít v hlavě.
V poslední době se Bangladéš dostal na stránky novin převážně kvůli překvapivé reakci na migraci utlačované menšiny Rohingů ze sousední Barmy. Ačkoli Bangladéš stále obsazuje přední příčky mezi nejchudšími státy světa, bylo tu podle neoficiálních čísel vstřícně přijato více než 100 000 prchajících Rohingů. Srovnání s bohatými evropskými státy, neochotnými dělit se o svůj blahobyt s válečnými uprchlíky, pokulhává kvůli rozdílnému kontextu, ale jistá morální inspirace by se tu najít dala.
Pozoruji venkovní dění ze…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
