Lidský život skýtá přehršel milníků. Většina z nich se mění s dobou, kulturu od kultury, třídu od třídy, jen pár jich prolamuje historické a společenské bariéry. Jedním takovým je smrt rodiče, kdy spolu s připomínkou vlastního těla a vlastní konečnosti přichází na jeho místo prázdnota. Pohádat se s matkou už jde pouze v duchu – a to jen s její nedokonalou kopií poslepovanou z nedůvěryhodných vzpomínek. Od určité chvíle se hádáme jen sami se sebou.
Taková je i výchozí pozice debutového románu dnes už světově úspěšné a enigmatické spisovatelky Eleny Ferrante Tíživá láska z roku 1992. Jeho vypravěčka a protagonistka Delia se musí vrátit – pro autorku typicky a možná i nevyhnutelně – do Neapole: pochovat matku, s níž už dlouho měla spíše vlažný, odtažitý vztah. Amalii, která v posledních letech byla pro dceru především všetečnou, nenechavou a občas ztrapňující návštěvou v jejím římském bytě, našli mrtvou v moři, na pláži nedaleko Neapole. Měla na sobě pouze luxusní podprsenku.
Kromě čerstvého hrobu tak na Delii čeká v Neapoli i záhada. Proč její matka, která si celý život vydělávala na skromné živobytí coby švadlena a téměř neopouštěla město, skončila v drahém spodním prádle na výletní pláži? Detektivní rovina románu a pátrání po příčině Amaliina úmrtí za podivných okolností je přitom jen motorem mnohem ambicióznější, a přitom – podobně jako v případě autorčiny slavné tetralogie Geniální přítelkyně – čtenářsky velmi přístupné, lehce plynoucí prózy. V…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu