Hudečkova bitva aneb Znovu podmínka za Opencard

Městský soud v Praze i napodruhé uložil totožné podmíněné tresty v kauze Opencard a pražských radních, ač Vrchní soud odhalil manipulace v případu. Bývalý primátor Tomáš Hudeček (dříve TOP 09) a někdejší radní pro dopravu Josef Nosek tak dostali dvouletou podmínku, bývalá radní pro informatiku Eva Vorlíčková a šéf magistrátních informatiků Jan Teska podmínku tříletou. Verdikt není pravomocný, obžalovaní vinu odmítají. Při této příležitosti výjimečně odemykáme text, který kauzu mapuje. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Zatímco většina Čechů bude tradičně rozbalovat dárky na Štědrý den, bývalého primátora Prahy Tomáše Hudečka může to největší překvapení čekat už o několik dní dříve. Předposlední předvánoční týden opět usedne na lavici obžalovaných a dozví se, zda je vinen, či ne ve známém případu pražské Opencard. Vrchní soud nedávno přišel s překvapivým verdiktem, že kolegové na Městském soudu v Praze, kteří v září 2016 politikovi nadělili podmínku za porušení zákona o veřejných zakázkách, dezinterpretovali důkazy, a vše je proto potřeba znovu zvážit.

Po šesti letech v pozici obviněného, obžalovaného a odsouzeného v nepřehledném příběhu podezřelých – a dost možná i korupčních – momentů slavné předražené zakázky, kterou Hudeček a jeho kolegové zdědili po předchozí politické garnituře, je to pro vysokoškolského učitele nepochybně zvrat. Ke kýženému osvobození ho ale může čekat ještě poměrně složitá cesta.

A teď přijdou velké změny

Když v roce 2011 přebíral Tomáš Hudeček post prvního náměstka pražského primátora zodpovědného za územní rozvoj města, měl před sebou velké plány. Byla to překotná doba, krátce předtím se rozpadla koalice vládnoucí ODS s ČSSD, což Hudečkovu TOP 09 vymrštilo do vedení města. Hudeček ho v červnu 2013 dokonce převzal. Dvaatřicetiletý politik původem z Olomouce se od začátku prezentoval jako člověk nezatížený pražskými klientelistickými vazbami, který chce dělat věci po svém.

Ještě jako náměstek rychle zastavil přípravy územního plánu, které zadalo předchozí vedení města. Argumentoval, že v minulosti docházelo mimo veřejnou kontrolu k zásahům do něj, jež hlavně v éře primátora Pavla Béma zvýhodňovaly vlivné pražské developery s vazbami na politické strany. Hudeček přišel s novým způsobem plánování a omezil možnosti kuloárního prosazování nekoncepčních změn, které vytvářely ideální klientelistickou mlhu.

Na radnici si Hudeček přivedl o generaci starší radní, signatářku Charty 77 Evu Vorlíčkovou. Znali se z předchozího působení v pražské TOP 09, tehdy stále ještě poměrně neokoukané konzervativně-liberální strany, jejíž místní buňky oba vedli. Vorlíčková měla díky disidentské minulosti pověst solidní ženy. Po revoluci podnikala v IT a tuhle oblast dostala na radnici také na starost.

Do akce nastoupila s vědomím, že agenda IT byla na magistrátu roky zlatá žíla, vše se předražovalo a vybraní jedinci na situaci pohádkově prosperovali. Zastavila rozběhnuté zakázky za 700 milionů korun s tím, že je chce zlevnit. Do toho se jí začaly na stole kupit další problémy. A jedním z nich byla Opencard. Původně technologická novinka z bémovských časů, která měla obyvatelům hlavního města umožňovat na ni nejen jezdit veřejnou dopravou, ale používat ji i jako nákupní kartu nebo vstupenku na různé kulturní akce.

Jak ale vyšlo najevo ještě před příchodem Vorlíčkové, i po letech zvládala plnit pouze roli jízdenky. Firma Haguess, která ji vymyslela a spravovala, to navíc podle Vorlíčkové dělala za pro město nevýhodných podmínek. Vorlíčková na radě prosadila řešení této situace a měla pocit, že se může soustředit na další věci. Na základě anonymního trestního oznámení kvůli Opencard však na její a Hudečkovy dveře brzy zaklepala policie a předala jim obvinění. Hudečkovi a spol. vytýkala, že obešli zákon o veřejných zakázkách a ve spěchu se dohodli opět se společností Haguess. Politici pěstující si image bojovníků proti korupci se tak vmžiku ocitli na druhém břehu.

Dvakrát ve stejné řece

Pocit, že se pro ně věci nemusí vyvíjet dobrým směrem, ovládl Hudečka s Vorlíčkovou poměrně rychle. „V roce 2013 jsem policii podávala vysvětlení, vyslýchal mě detektiv Oldřich Hluško. Když mě pak vedl ven, naklonil se ke mně a řekl doslova: Paní radní, to jsem ještě nezažil, to je na politickou objednávku,“ tvrdí Vorlíčková. „Byla jsem ze všeho tak mimo, že mě nenapadlo zareagovat a ptát se na detaily.“

Policejní konstrukce byla taková, že tím, že Hudeček a Vorlíčková nevypsali řádný tendr, ale jen tzv. jednací řízení bez uveřejnění, obešli všechny možné konkurenty Haguess, kteří mohli být teoreticky levnější. Policie tvrdila, že tak Haguess nezákonně protežovali. Politici se hájili, že neměli jinou možnost Otevřené výběrové řízení by trvalo nejméně rok, zřejmě i déle. Původním kartám Opencard končila v té době životnost, protože byly technicky zastaralé.

Bylo nutné rychle přejít na nové, hrozilo, že když nebude včas uzavřena smlouva s jejich provozovatelem, statisíce Pražanů nebudou mít dalších několik měsíců, možná i let na co jezdit. Návrat k papírovým jízdenkám připadal tehdy vedení města jako selhání, proto pospíchalo. Firma Haguess byla z jeho pohledu logický partner, měla autorská práva na software, který karty Opencard používaly. Zároveň byl magistrát pod tlakem, firma chtěla podávat žalobu. Úředníci při jednáních dosáhli snížení ceny zakázky o více než 70 milionů ročně, některé činnosti jako vydávání karet převzalo od firmy město.

Když rada města v dubnu 2013 zakázku s firmou Haguess na doporučení Vorlíčkové uzavírala, vycházela z dobrozdání právníků. Ti politikům sdělili, že v časové nouzi mohou využít okleštěné výběrové řízení, a vedení města to vzápětí také udělalo. Podavatel trestního oznámení není dodnes znám, bývalí politici si myslí, že jím byl někdo z bémovských časů, koho odstřihli od vlivu a peněz z magistrátu. Byly to zároveň časy, kdy policie začala vyšetřovat přešlapy politiků, detektivové se proto pustili do věci s nasazením.

Pak už je vývoj kauzy známý: Policii vysvětlení radních nepřesvědčilo, pod dozorem městské státní zástupkyně Dagmar Máchové byli obžalováni a případ dospěl k soudu. Ten v roce 2016 vynesl rozsudek, že jsou vinni. Tomáš Hudeček dostal dva roky podmíněně, stejně tak radní Vorlíčková a další úředníci. Jak u soudu řekl soudce Městského soudu v Praze Alexander Sotolář, porušili předpisy o hospodářské soutěži a také povinnosti při správě cizího majetku.

Že by jednali ze zištných důvodů, měli nějakou výhodu z domluvy s firmou Haguess, soud odmítl. „Soud nemá za to, že by obžalovaní jednali cíleně s úmyslem poškodit Prahu. Neměli ale dostatek kvalifikovaných materiálů, aby se mohli kvalifikovaně a kvalitně rozhodnout,“ uvedl soudce Sotolář.

Není to vhodné

Samotné obvinění Hudeček a spol. ještě politicky přežili, ve svých funkcích pokračovali i po roce 2013. Na veřejnosti případ vysvětlovali stejně jako před policií: neměli jsme na výběr, smlouvy nastavené předchůdci nahrávaly firmě Haguess, hrozilo, že Pražané nebudou mít na co jezdit.

Hudeček o rok později kandidoval znovu na pražského primátora a těsně prohrál. Jeho TOP 09 předstihla nová kometa politiky, hnutí ANO. Bývalý primátor je dnes přesvědčen, že dvě procenta, která by mu stačila k výhře, mu vzala medializace jeho trestního stíhání. Případ podle něj využila i jeho vnitrostranická opozice, začaly sílit hlasy, že město nemůže vést obviněný politik. Spory vyvrcholily po volbách rozkolem ve straně, Hudeček z ní po konfliktu s Miroslavem Kalouskem a dalšími spolustraníky odešel, stejně jako radní Vorlíčková.

Vorlíčková se vrátila ke své IT firmě a Hudeček začal přednášet na téma územní rozvoj na dvou univerzitách. Založil rodinu, postupně se mu narodily dvě děti. I když dostal několik nabídek na návrat do politiky, vždy je odmítl. „Dokud jsem v pozici obžalovaného a pak odsouzeného, přišlo mi, že to není vhodné,“ říká dnes bývalý primátor.

Podobně jako Hudečkovi a Vorlíčkové se za ty roky, co případ probíhá, změnil život i policistům a státní zástupkyni Dagmar Máchové, kteří stíhání odstartovali. Žalobkyně Máchová byla v roce 2016 zadržena policií a následně začala být vyšetřována kvůli vynášení informací z trestních spisů. Policista Oldřich Hluško již u policie nepracuje. Po odchodu od ní kandidoval v předminulých komunálních volbách jako nezávislý za ANO v Českém Krumlově, do vedení města se však nedostal.

Nyní působí ve společnosti Paventia, která se zabývá sociálně-právní ochranou dětí. „Nejsem si vědom, že bych v minulosti říkal něco o politických tlacích. Zpětně viděno bych postupoval stejně,“ říká bez bližšího upřesnění Hluško.

Hudeček a Vorlíčková mezitím bojovali za své očištění. Vorlíčková si již při studiu prvoinstančního rozsudku všimla, že některé výpovědi neodpovídají tomu, co zaznělo v soudní síni. To ji zaujalo, a proto se do stovek stran výpovědí ponořila hlouběji. „Šla jsem výpověď po výpovědi, nemohla jsem uvěřit tomu, že jsou tak často posunuté proti nám,“ říká Vorlíčková. Následovalo odvolání k vrchnímu soudu a ten stvrdil její laický pocit.

Doporučili, nebo nedoporučili

„Nejzásadnější vady napadeného rozsudku, v jejichž důsledku není možné přijmout jeho následné skutkové ani právní závěry, spočívají v tom, že soud prvního stupně dezinterpretoval obsah některých, pro skutkové i právní závěry významných důkazů,“ stojí v čerstvém usnesení vrchního soudu, které má Respekt k dispozici.

Na následujících 15 stránkách vrchní soud rozepisuje, kde všude změnil městský soud výpovědi tak, aby vyznívaly v neprospěch politiků. „Jako advokátní kancelář jsme posoudili, zda podmínky jednacího řízení jsou splněny, a dospěli jsme k tomu, že ano. (…) Jiná možnost tam nepadala reálně do úvahy,“ uvedl v listopadu 2015 při hlavním líčení u městského soudu Jan Labský. Právní kancelář, v níž pracoval, Hudečkovi a spol. schválila jako právně průchozí možnost vyhnout se výběrovému řízení.

I když Labský u soudu podpořil Hudečkovu verzi, že zakázka nešla udělat jinak, soudce Sotolář jeho slova přenesl do písemného vyhotovení rozsudku jinak. V jeho interpretaci z nich vyplývá, že politici jednali nerozvážně. „Svědek si totiž nedokázal vybavit ani to, zda byly v daném případě v jeho přítomnosti vůbec probírány podmínky pro použití jednacího řízení bez uveřejnění,“ shrnul výpověď Labského Sotolář.

Další svědkyně Radka Šimková, rovněž zaměstnankyně zmíněné právní kanceláře, soudu řekla, že s kolegy opakovaně řešila pro magistrát způsob zadání zakázky a vždy došli k závěru, že řádný tendr není možný. Upozornila také, že město bylo vázané původně špatně nastavenou smlouvou jeho předchůdců s firmou Haguess. „Já jsem pořád toho názoru, že když si analyzuji tu smlouvu, tak to opravdu byla správná volba v té situaci,“ sdělila soudu Šimková.

Soudce Sotolář její výpověď shrnul tak, že si „právní důvody pro použití jednacího řízení bez uveřejnění nevybavila“. Když se později u soudu rozebíralo, zda šlo vyřešit problém jinak, například že by část systému pod sebe převzal od firmy Haguess pražský dopravní podnik, uvedl jeho zástupce Vladimír Pospíšil, že ano. Hned ale zpochybnil, že to bylo v danou chvíli ze strany dopravního podniku proveditelné.

„Podmínkou bylo, abychom k tomu dostali dokumentaci. Tu si ale Haguess chránil. My jsme byli technicky schopni to převzít, ale prakticky o tom systému nikdo nic nevěděl,“ sdělil soudu Pospíšil. Soud z toho vyvodil, že Pospíšil tvrdí, že dopravní podnik byl schopen závazky převzít. Vrchní soud soudci Sotolářovi vytkl i další dezinterpretace, na základě studia všech výpovědí dospěl k tomu, že „jejich význam byl interpretován soudcem v rozporu s jejich skutečným obsahem“.

Většina tehdejších médií psala, že nic nenasvědčuje tomu, že by se politici chtěli na celé patálii s Opencard osobně obohatit. Vesměs se mělo za to, že jejich pochybení je spíše ve formální rovině. Politici opakovali, že to na ně někdo ušil, kdo, již nespecifikovali. Hudeček se uzavřel více do sebe, cítí nespravedlnost.

Živý případ

Proč ke všem naznačeným posunům došlo, vrchní soud neřešil. Odvolací soud vždy zkoumá jen to, zda prvoinstanční úřad postupoval formálně i procesně správně. Po motivech se na tomto poli jednoduše nepátrá. Odvolací soudy v Česku rozsudky často vracejí zpátky, ale případ Opencard je v jistém smyslu unikátní: to, že by se případ vracel na start kvůli manipulacím ve výpovědích, se moc často nestává.

Co vedlo před třemi lety soudce Sotoláře k významovým posunům, které umožnily odsouzení Hudečka a dalších, není jasné. „Předseda senátu se nebude v tuto chvíli vyjadřovat k rozhodnutí vrchního soudu. Vše potřebné zazní v jednací síni při hlavním líčení a podrobně se soudce vyjádří ve svém rozhodnutí,“ tlumočí jeho stanovisko mluvčí Městského soudu v Praze Markéta Puci. „Je to živá věc, soudce to bude znovu řešit. Mně nepřísluší do toho vstupovat,“ komentuje výtky vyšší instance vůči svému podřízenému předseda městského soudu Libor Vávra. Předseda soudu má možnost v závažných případech podání kárné žaloby, o tom ale Vávra neuvažuje.

„Podávat ji na jiné hodnocení důkazů je pro mě silná káva,“ říká Vávra s tím, že by to mohl udělat jedině tehdy, kdyby zjistil, že dotyčný soudce trpí nějakou duševní poruchou či jednal úmyslně, například za úplatu. „Jak znám soudce Sotoláře čtvrt století, on to tak nepochybně viděl,“ říká Vávra. Podobně zdrženlivý je i šéf rezortu spravedlnosti. „Jako ministr nemůžu vstupovat do živých kauz,“ říká Jan Kněžínek. Jeho úřad nicméně ve věci Opencard v minulosti konstatoval, že policie si nechala vypracovat „nevěrohodný“ znalecký posudek od společnosti Česká znalecká, který ukazoval na údajné chyby politiků.

Statistiky o tom, jak často soudy vracejí odsuzující rozsudek kvůli dezinterpretacím výpovědí, proč k tomu dochází a zda někdo přemýšlí o možnostech, jak taková selhání co nejvíce omezit, ministerstvo nevede. A nedebatuje se o tom ani uvnitř justice samotné. „Analýzy k tomu nejsou, systémově to nikdo nesleduje,“ říká dlouholetý bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa.

Soudce Sotolář nařídil nové projednávání případu od 17. prosince. Vedle výtek mu dal vrchní soud nepřímo – aniž by předjímal jeho další postup – vodítko, jak postupovat. Městský soud by podle něj neměl opominout úvahy o paragrafu upravujícím v trestním zákoníku jednání v krajní nouzi, respektive zvážit, zda závěrům o vině nebrání trestní řád. A to konkrétně v tom bodě, kde se píše, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat „jen v případech společensky škodlivých“.

Další na tahu je nyní soudce Sotolář, když u něj opět neuspějí, chtějí se Hudeček a Vorlíčková znovu odvolat. Kdyby ani potom městský soud nerespektoval výtky nadřízené instance, mohl by být soudce Sotolář vyměněn. „Na obranu využijeme všechny právní prostředky, které máme,“ říká Eva Vorlíčková.

Ona i exprimátor Hudeček dnes kvůli táhnoucímu se soudnímu řízení dluží svým právníkům stotisícové částky. Kdyby nakonec vyhráli, uhradil by je stát. Politici by pak mohli ministerstvo spravedlnosti žalovat za způsobenou škodu, pokud by se jim podařilo dokázat, že jim v důsledku soudního jednání ušla mzda nebo jim byla způsobena nějaká jiná újma.