V porovnání s těmi ostatními je to takový oškliváček,“ prohlásil architekt David Kraus o své stavbě, když za ni přebíral Českou cenu za architekturu. Dostal ji totiž za administrativní budovu betonárky, stavbu ze surového betonu plnou cákanců a prasklin, která stojí v polích u Strančic. Obvykle sem zajíždějí jen náklaďáky pro další míchačku betonu, teď sem zavítala i mezinárodní porota a poté napsala do zprávy, proč stavbu vybrali jako to nejlepší ze 145 přihlášených děl: „Opravdový výzkumný projekt, zcela jednoznačný a moderní.“
David Kraus patří skutečně na zdejší scéně k architektům-výzkumníkům. Vydává se neozkoušenými cestami, hledá nová řešení na míru zadání, klientovi, situaci. Všechno dělá sám, a když je třeba, řídí i stavbu. Svět globální architektury spěje k velkým efektivním kancelářím a tenhle druh architekta jako individuality a umělce s osobním rukopisem pozvolna vymírá. V české architektuře je ovšem takových lidí – vlků samotářů, jak jim říká architekt Kraus – pořád docela dost.
Nějaká ta ulétlost
„Už dvacet pět let mícháme beton,“ říká majitel firmy Beton Strančice Štěpán Kočí. Opírá se o betonovou desku psacího stolu, kterou tu odlili, a z velkého panoramatického okna vyhlíží na míchačku, na hromady písku a kamení. Ze stejného materiálu jsou i skoro metr silné zdi jeho kanceláře. Je to takzvaný izolační beton, jejž není třeba dál zateplovat, přesto je uvnitř příjemně za sychravého počasí a i když jsou venku čtyřicítky. Směs sami vyvinuli,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu