V bublině

Budík se zakousne do mých snů zrovna ve chvíli, kdy jsem si konečně začínala zvykat na to, že se pomalu stávají realitou. Chvíli tápu v jakémsi neurčitém mezičase, než mi dojde, co se děje, kde leží můj mobil a kdo vlastně jsem. Pořádně mě vzbudí až čas, který se rozsvítí na mém vibrujícím displeji – 5.30. Proč já vůbec chodím spát, pomyslím si. Stejně mám tak málo spánku, že to na mě nemůže mít žádné reálné dopady. Co se dá dělat, tak hurá do světa. Teda – do školy.

Až když si dám první dávku kofeinu, jsem schopná trochu lépe přemýšlet. A tak opět sáhnu po svém telefonu a jako první otevírám Instagram. Okamžitě mě zahrne vlna My Story, která se přese mě přelije a nechá jen pachuť. Večírků, na kterých jsem nebyla, zemí, kam jsem necestovala, a jídel, jež jsem neochutnala. Zkusím to znovu a přesunu se na jinou, podobně povzbuzující sociální síť – Twitter. Místo aby na mě vyskočily sarkastické, avšak lehké a vtipné tweety, pohltí mě hromada sáhodlouhých hard news. Kdo má těch 280 znaků takhle po ránu číst? Dozvím se, že Babiš je podvodník, Zeman (ne)vede kampaň a Okamura dělá pro jistotu obojí. Přečtu si nespočet vtípků na „moderátora“ Soukupa nebo pár poznámek na poslance Roznera, ze kterých autoři asi jen tak nevybrousí. Už ani nespočítám, kolikrát jsem tyhle zprávy četla.

Dorážím do školy a vítězoslavně se usmívám, protože mám rezervu přesně jednu minutu. Dnešek bude stát opravdu za to. Tahle myšlenka mě opustí ve chvíli, kdy překročím práh třídy. Mám seminář ze základů společenských věd, patří mezi mé oblíbené. Zato čas, kdy se koná, mě často demotivuje natolik, že o tom začnu okamžitě pochybovat. Můj den se znovu obrátí, když se zaposlouchám do zajímavého referátu o krizi na Krymu. Studentka má rodinu z Ruska, a tak velmi dobře popisuje obě strany konfliktu. Na konci prezentace uvede jako jeden ze zdrojů BBC. Pokládám to za normální, ale jeden z mých spolužáků silně nesouhlasí – prý jde o západní propagandu, a proto se se zdrojem nedá pracovat. Mimo jiné prohlásí, že Rusko má na anexi Krymu právo. Přemýšlím, co asi propagovaly stránky, z nichž čerpal zdroje on. Po větší diskusi se zdá, že si stále trvá na svém. Lépe řečeno – místo reakce se opět věnuje pouze svému telefonu.

Po zbytek dne o ranní debatě přemýšlím. Na jednu stranu si vyčítám, že jsem do diskuse více nezasáhla. Na druhé straně jsem si vědoma nedostatku svých argumentů a taky dalšího faktu – stejně bych spolužáka o svém názoru nepřesvědčila. Přesně tak jako on mě o tom svém. Budeme si každý myslet pouze to, co sami chceme. Je to jako mluvit přes skleněnou stěnu.

Těsně před spaním znovu (ten den už asi podvacáté) otevírám Instagram a zahájím svoje večerní kolečko sociálních sítí. Od rána se nic nezměnilo. Vůbec. Přemýšlím, čím to je. Ač jsou sociální bubliny velmi častým slovním spojením, které už působí skoro jako vtip, rozhodně to není něco, co pro nás není důležité. Každý den mi na Twitteru naskakují tytéž vtipy, komentáře i připomínky. O dezinformacích jsem četla nespočet článků i tweetů, a taky o tom, kterou nohou dnes Babiš vykročil. Já už to připomínat nepotřebuji, stejně jako skupina novinářů, které na téhle síti sleduji. Kdo by si ale zasloužil rozšířit obzory, je ta spousta dalších bublin, která o tom ví možná jen to, že to vědět nechce. Už se mi objevují první záblesky nového snu, když mě napadne poslední myšlenka: Většina bublin nakonec stejně jednou praskne.

Kateřina Hlaváčková,

studentka gymnázia