Válka za studena

Když má Josef Moucha (61) někde retrospektivní promítání svých fotografií a otevře v počítači soubor Výcviková rota – Mošnov 1982, publikum se okamžitě rozesměje. „Je to smích katarze? To by mě těšilo. Ale mohu si být jist?“ ptá se Moucha v čerstvě vydané obrazové publikaci Válka za studena, v níž shromáždil právě záběry z doby, kdy si u ostravského letiště coby čerstvý absolvent fakulty žurnalistiky odkroutil roční vojnu. Tehdy netušil, že se od novinařiny časem vydá vstříc fotografickým experimentům a teorii obrazového záznamu. Věděl ale, že se ocitl v prostředí, jehož stupiditu musí zaznamenat.

Nebylo to samozřejmě snadné. Fotit mohl jen s povolením nadřízených a nesměla se mu do hledáčku dostat vojenská technika – čili snímky zachycují zejména rutinní nudu v kasárnách a výukových místnostech. Ale právě o tu jde. Čtyři jezdci lidovědemokratické apokalypsy na povel svorně močí u zdi do žlábku, československý Rambo pózuje u kavalce s oblečením srovnaným do komínku, kuchař ve slavnostní uniformě se v jídelně s umakartovými ubrusy chystá na příchod strávníků, muž v maskáčích s prázdným pohledem poslouchá přednášku o prostřílení se k Rýnu během dvoudenního útoku, naháči dovádějí ve sprchách s jedním dlouhým umyvadlem ode zdi ke zdi, osmnáctiletí chlapci zírají na sako plné medailí, které před ně veterán pověsil nakřivo na tabuli.

Všechno foceno černobíle na čtvercový formát. Víc chápavě než cynicky, vždyť Moucha byl jedním z těch, kdo se v hnědých…