0:00
0:00
20. 1. 20185 minut

Naděje vs. jistota

O čem se také rozhoduje ve druhém kole prezidentské volby

Na vaše častá přání výjimečně odemykáme dva texty z nového Respektu 4/2018: následující komentář a rozhovor s Jiřím Drahošem. Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem. Třeba digitální verze (webový archiv, mobilní aplikace, audioverze) jen za 109 Kč/měsíc.

•••

↓ INZERCE

Tohle není volba mezi dobrem a zlem, protože ať vyhraje jeden nebo druhý kandidát, budeme i nadále v sobě hledat dobro a zápasit se zlem. K tomuhle boji jsme odsouzeni navždy. Letošní volba je mezi nadějí a jistotou. Jiří Drahoš přináší naději, že politika jde dělat i jinak než rozeštváváním společnosti a probouzením toho horšího v lidech. Miloš Zeman je jistotou, že tento „válečný“ stav bude pokračovat. Je tu ale ještě jeden skrytý rozměr letošního hlasování.

Neville Zeman

V debatách se často připomíná, že i po volbách zůstane země rozdělená. Proto je prý jedno, kdo zvítězí, nic se nezmění. S tím však nelze souhlasit. Zatímco Miloš Zeman mnohokrát otevřeně urážel tu část společnosti, která s ním nesouhlasí, Jiří Drahoš tohle nikdy neudělal. A i když se můžeme spolehnout, že by se v roli prezidenta určitě – jako kdokoli jiný z pozemšťanů – dopustil řady chyb, lze si vsadit na to, že nikdy nebude mluvit o druhých jako o idiotech, impotentech, hlupácích a nebude jim hrozit holí.

Stalo se tu již tradicí, že zatímco politikům, jako je Zeman, se odpouští vše, na oponentní kandidáty se kladou maximální nároky. Stačí jedno přeřeknutí, nešťastné srovnání či prostě odlišný názor na nějaké téma a už se volá: Toho volit nebudu. Bez ochoty ke kompromisu se ale nikdy nepohneme dál. Stoupenci Miloše Zemana nemají nároky, námitky, prostě volí svého reprezentanta, svůj ideál a svého spojence. Tato pragmatičnost dramaticky zvyšuje jejich vliv.

Je pravda, že Jiří Drahoš nenese generační změnu jako Marek Hilšer, nemá v sobě přímočarost Michala Horáčka a ani diplomatickou praxi Pavla Fischera. Přesto zastupuje tyto bývalé kandidáty i jejich voliče mnohem více než Miloš Zeman, neboť přináší změnu, kterou oni sami nabízeli. I proto se za něj všichni tři postavili způsobem, který Česká republika nepamatuje.

Kritici správně připomínají, že slušnost nebo vstřícný politický styl sám o sobě změnu k lepšímu nedělá. Jako příklad uvádějí rozdíl mezi Nevillem Chamberlainem a Winstonem Churchillem. První byl klasický gentleman, druhý byl tu a tam hrubý a rád hodně pil. A zatímco Chamberlain selhal, Churchill se osvědčil. Podstatnější ovšem než láska k alkoholu je v tomto případě skutečnost, že Churchill ctil pravidla a neustupoval zlu.

My však už víme, že Miloš Zeman nemá odvahu čelit mocným despotům, když podpořil ruské válečné aktivity proti Ukrajině. Za idiotské také označil ústavní zvyklosti, zatímco Churchill neustále opakoval, že právě pravidla britské demokracie tuto zemi odlišují od totalitních tyranií. Neposuzujme tedy podle vnějších atributů, ale praktického chování. Ostatně, byl Masaryk špatným politikem jen proto, že to byl profesor, kultivovaný pán, který nepil, nekouřil a sprostě nenadával?

Stoupenci Zemana umí zvýšit svůj vliv.

Pokud jde o hodnoty, Jiří Drahoš je jednoznačně orientován na západní demokracie, staví na spolupráci se spojenci v EU a NATO, ctí ústavu a pravidla. Stejně tak vystupoval i v době, kdy řídil nejdůležitější tuzemskou vědeckou instituci – Akademii věd ČR.

Klaus, Klaus, Babiš

Prezidentská volba však také nečekaně jasně vyjevila pozoruhodné spojenectví obou Klausů, otce i syna, s Milošem Zemanem, Andrejem Babišem a Tomiem Okamurou. Bývalý prezident a dlouholetý premiér Klaus otec si dokonce v MF DNES postěžoval, že musel čelit ústrkům za „Havlova režimu“ a dnes nám tu prý vládne „režim pražskokavárenské entity“. To je ale rána do vlastních řad. Protože jestli tady skutečně vládne tento režim ve chvíli, kdy je na Hradě Zeman a ve Strakově akademii Babiš, není načase zvolit někoho, kdo tyto pražskokavárníky nahradí? A vzhledem k tomu, že Jiří Drahoš k oné neexistující kavárně nepatří, je volba jednoduchá.

Ale nechme nadsázky, podstatné je, že zde můžeme v praxi vidět, jak absurdní byly řeči Andreje Babiše, že chce ukončit „Palermo“, jež prý tuto zemi po revoluci ničilo. Tři politici, kteří nejvíce ovlivňovali porevoluční vývoj, se spojili do jednoho proudu. Tu a tam sice na sebe skrz média něco kritického utrousí, ale v zákulisí se pak podělí o moc. Pakliže Zeman vyhraje, posílí to tuto kooperaci zásadním způsobem do dalších let.

Ostatně jeho vítězství by mělo dopad i na situaci v sociální demokracii, kde se chce vrátit k moci křídlo jemu blízké. Bez Zemana na Hradě to však pro něj bude mnohem těžší. Bez Zemana v čele státu skončí i protežování Andreje Babiše, nemluvě o zásadním oslabení vlivu ruské a čínské politiky na naši zemi.

Rovnováha

Závěrem ale ještě upozorňujeme na jednu věc. Ti, kdo se obávají, že Jiří Drahoš po případném vítězství otočí kurz země, stejně jako ti, kdo v toto doufají, budou zklamáni. Český ústavní pořádek neposkytuje hlavě státu pravomoci na řízení domácí či zahraniční politiky. Prezident nemá vliv na migrační politiku, nerozhoduje o přijetí eura, neprosazuje důchodovou reformu… Jiří Drahoš může „pouze“ jediné: posunout zdejší rozložení moci do rovnováhy.

V aktuálním Respektu najdete také rozhovor s režisérem Markem Najbrtem a scenáristou Tomášem Hodanem o blížící se premiéře jejich filmu Prezident Blaník a o tom, kdo na politické scéně je ještě cyničtější než jejich hrdina, který v populárním seriálu ovládá veškeré zdejší dění.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].