Bludiště cti.

Jan Kment (1961) debutoval předloni prózou Čéťové a zloději, v níž očima osmiletého Oldřicha evokoval atmosféru pražské, tehdy dělnické čtvrti Karlín na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a pouliční život kluků. V románu Bludiště cti, vydaném letos přesně 21. srpna, se opět vyskytuje Oldřich, který má za sebou první třídu základní školy, je zde jeho o dva roky starší sestra Klára, matka Kamila, učitelka ruštiny, a otec Vladimír řečený Vadim, voják z povolání.  Jmenují se Kosovi a bydlí v Karlíně. Píše se rok 1968. Jsou prázdniny, děti pobývají u příbuzných na Moravě. Přijede za nimi zdrcená matka. Otec spáchal sebevraždu, pustil si v prvních dnech okupace plyn.

Základní skutečnost je vyřčena hned na začátku a napsána docela sugestivně. Ovšem vyprávění, které by mělo dát odpověď, jak a proč k tragédii došlo, rychle a nenávratně sklouzne do popisnosti a meandrovitosti. Chvíli to jsou vzpomínky na venkovské prázdninové dovádění dětí, chvíli dramatické líčení, jak Kamila přežila koncentrák a utekla z pochodu smrti. Krátké kapitoly umožňují přeskakovat v čase a místě, aby autor do prózy natěsnal co nejvíc malých i velkých dějin – ovšem učinil to jen za cenu toho, že četné partie vězí v obecnosti a čítankovitém konstatování historických skutečností. Kromě toho by text zasluhoval redigování v jazyce (zduřelé opakování spojky ale) i logice: třeba na str. 115 se píše, že Kamila a Vadim se roku 1968 s „vervou ponořili do práce, která najednou…