Krása komplikované hmoty

V lebeční dutině mezi ušima je uložena nejsložitější změť živé hmoty, jakou známe. Šedá hmota. Bílá hmota. Neurony. Neurity. Dendrity. Synapse. Synaptické štěrbiny. Složitost mozku zatím přesahuje schopnosti téhož orgánu pochopit sebe sama. Možná je vlastně v principu nemožné, aby mozek zcela dokonale nahlédl mozek. Nebo je nemožné, aby tak učinil na racionálním základě, byť se o to pilně snaží. Což zároveň neznamená, že se nemůže kochat sám sebou méně racionálně, esteticky. Mozek je totiž nejen nekonečně složitý, ale při pohledu zblízka také krásný. To jenom z odstupu se jeví jako beztvará flákota.

O estetické ceně tohoto komplexního orgánu se ví už dlouho, vlastně již od počátku seriózních výzkumů na přelomu 19. a 20. století, kdy začal zakladatel moderní neurovědy, španělský biolog Santiago Ramón y Cajal zachycovat hlubší strukturu mozkové hmoty na malých náčrtcích. Ty jsou dodnes fascinující a přesné, některé z nich se dosud používají v učebnicích.

Španělský vědec měl k dispozici pouze optický mikroskop a list papíru. Současná věda toho díky modernímu vybavení ví o mozkové hmotě mnohem víc, než kolik toho dokázal vybádat on, jeho črty však mají ještě jinou přidanou hodnotu. Cajal měl totiž obrovský výtvarný talent. „Kreslil tak jemně a živě, že jeho kresby obstojí samy o sobě jako zázraky grafického sebevyjádření, záhadné i důvěrně známé,“ popsal před časem výsledek Cajalovy vědecké práce deník The New York Times. Jeho náčrty dnes visí na stěnách galerií – třeba…