Horko jako v Česku

Výjimečně pro vás odemykáme komentář Marka Švehly z aktuálního vydání týdeníku Respekt. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Vzpomínky na některé mýty vyvolávají po letech hořký úsměv. S ním si lze například připomenout před lety rozšířené tvrzení, že cigarety neškodí zdraví. „Nejsou pro to důkazy,“ prohlašovali jejich výrobci. Podobně nám jeden kdysi vlivný český politik tvrdil, že globální oteplování je výmysl, demagogie, nebezpečný alarmismus, který nás chce pomocí lží připravit o kus svobody. Proběhlo několik let a Česko se začíná vážně bát počasí.

Jeho extrémní výkyvy pozorované na celém světě totiž dorazily i k nám. Už se méně mluví o globálním oteplování, které vlastně nezní tak špatně, zvlášť pokud nám vadí zima. Lepší je mluvit o změně klimatu, která výstižněji evokuje neznámý, a tedy obavu vzbuzující jev, na nějž je třeba se připravit, nebo v lepším případě mu zkusit předcházet.

Právě končící léto ale ukázalo, že ani slovo „oteplování“ není v rámci varovných signálů špatné, protože nejobávanějším projevem změn se stává extrémní horko. Nedá se před ním schovat jako před záplavami. Provází jej rapidní úbytek vody a vážné obavy o její dostatek. Mnohé rodiny letos zažily vysychání studní, ten odvěký symbol katastrofy. K ní je sice stále daleko i proto, že si umíme navrtat hlubší studny, důvod k obavám ale je. Vidíme vysychání potoků, rapidní pokles hladiny velkých řek a jezer včetně rezervoárů pitné vody. Úřady sice ubezpečují, že pitné vody je dost. Lidé však ztrácejí jistotu a sahají k dříve odmítaným řešením. Například v Kácově, městečku u Sázavy, budou rodiny připlácet do obecní kasy desítky tisíc korun na zavedení vodovodu, který Kácovští stále nemají, a teď ho chtějí jako pojistku proti vysychajícím studním.

Celá tahle akce zahýbe rodinnými rozpočty, dává ovšem smysl. Hydrologové už varují, že po pěti výrazně suchých letech se voda v Česku nestačí obnovovat. Už není těžké si představit, že v případě dalšího extrémně suchého roku nám příroda sáhne na zažité jistoty, k nimž patří i přesvědčení, že v Česku, oblasti rozvodí, je vody dost. Popírání klimatické změny se tak stává stejným hazardem jako popírání zhoubného vlivu nikotinu a cigaretového dehtu na naše zdraví.

Proto je dobře, že vláda začala hledat obranu. Minulý týden vznikla expertní skupina, která by měla přijít s obranou proti nedostatku vody. Jmenuje se Komise proti suchu. Název reaguje na události posledních let, zdaleka ale nevystihuje to podstatné, co by měli pověření experti řešit.

Nezapomeňte na Agrofert

Vláda počítá s tím, že vznikne plán udržení vody v krajině. Stavět se mají například malé rybníky. Stát dostane přesnější nástroje, jak vyhlašovat stav nedostatku vody a omezovat plýtvání s ní, třeba známým napouštěním domácích bazénů či zaléváním zahrad.

Začíná se také mluvit o stavbě nových přehrad. „Budeme muset zatopit některá ta nádherná říční údolí,“ prohlásil na serveru iDNES.cz hydrolog z Univerzity Karlovy Bohumír Jánský.

S tím ale souvisí podstatná věc: vládu čeká úkol rozlišit projekty na posílení přirozeného rázu přírody, která si v mnohém umí poradit, a pohotové lobbistické plány na další velké stavby, které opět začnou ožívat. Mnohé z nich jen přepíší své manuály, místo ochrany proti povodním si dají do kolonky určení obranu proti suchu a natáhnou ruku pro miliardy.

Česko navíc nemůže omezit svoji strategii na inženýrská řešení s cílem hromadit vodu. Stát by měl uznat, že sucho nespadlo zničehonic z nebe. Má své dlouhodobé příčiny, kterým se dá předcházet, pokud se vlády budou chovat zodpovědně. Česká republika se dosud vykrucovala, že jako malá země nemá možnost ovlivnit efekt klimatické politiky. Pak ale těžko může chtít na jiných, aby tak činili oni. Česká vláda by se tedy měla k odpovědnosti za ochranu klimatu znovu jednoznačně přihlásit a dělat to, co už roky doporučují nevládní organizace: vytvářet energetickou, dopravní, průmyslovou a další politiku s ohledem na ochranu klimatu.

Ostatně pokud bude chtít vláda skutečně chránit zemi proti nedostatku vody, musí otevřít téma vlivu velkých zemědělských firem včetně Agrofertu. Jejich problémem je, že hospodaří z velké části na pronajaté půdě, na niž pohlížejí jako na rychlý zdroj peněz, nešetří chemickými hnojivy a podceňují schopnost obnovy půdy včetně přijímání vody. Problém, který se laikům jeví jako příliš detailní, uvádějí experti na vodu v krajině jako podstatnou součást českého boje se suchem. Je zkrátka absurdní, aby vláda zakazovala lidem zalévat záhony a Agrofert dál bezstarostně likvidoval vodu v přírodě.