Dopisy

Spravedlnost v éře #MeToo

Respekt 33/2018

Až nemocná honba za „dokonalostí“, kterou předvádějí současní hlídací psi nejen demokracie, má kořeny staré jen pár století, zatímco společnost jako taková se se svými principy vyvíjela stovky, tisíce let. Těžko tedy články a reportáže změní něco víc, než že bez soudu zničí pár životů. Načež se objeví nové téma, nový hashtag typu #WeEatFresh, kde se budou chvíli pranýřovat restaurace. A tak dále. Problém je, že podobně jako vzniklo církevní desatero založené na nejčastějších a nejběžnějších lidských hříších, mohou média velmi podobně začít budovat svou „hlídací“ strukturu. Lidé se totiž nemění. Už 2018 let. Navzdory desateru, které také ve finále nepřineslo nic než církvi odpustky. A možná ani víc nemělo.

Ondřej Šrámek

V článku jste, dle mého názoru, velice trefně vystihli celkovou podstatu této problematiky. Osobně se nad onou hranicí zamýšlím poměrně často a musím se přiznat, že situace ve společnosti mi nijak zvláště nepomáhá při mém tápání. Jsem mladá žena, mnohými vnímaná jako feministka (interpretace tohoto pojmu je ovšem také dost komplikovaná). A i přes nadšení, jaké ve mně hnutí #MeToo vzbuzuje, děsí mě zároveň. Jde právě o hledání této hranice. Bojím se, že muži ztratí svou roli – roli gentlemanů. A co pak? Neztratíme se určitým způsobem i my ženy? Kde bude naše role? Chceme, aby se muži báli zalichotit? Vím, mnoho otázek, které si v souvislosti s tímto tématem klade asi každý. Doufám tedy jen, že společnost tuto hranici brzy najde a nezačneme tápat všichni.

Adéla D.

#MeToo je dalším krokem ve staletém boji žen za skutečnou rovnoprávnost s muži, který je součástí vývoje západní civilizace. Tentokrát jde o posunutí společenské morálky tak, aby zmizela tolerance nevítaných a ponižujících projevů mužského pohlavního zájmu, který často zneužívá převahy mužů založené na větší fyzické síle nebo vyšším společenském postavení. Toto hnutí bude mít velký dopad na společnost, pokud nové generace mužů budou považovat za samozřejmé získat dobrovolný a výslovný ženský souhlas před počátkem milostných hrátek.

V českém prostředí toto hnutí vzbudilo velký rozruch, hlavně mezi mužskými novináři, z nichž nejeden má nejspíš máslo na hlavě. Čtyřicet let izolace od vývoje západní civilizace má za následek trvající místní nechápání, zvlášť mezi muži, feminismu jako nutné součásti snahy moderní společnosti o rovnoprávnost všech občanů.

Není důvod nahlížet na nařčení z nevhodného chování jinak než na nařčení z jiných morálně pochybných činností, jako je například korupce. Když takové nařčení přichází od velkého počtu žen, je mimořádně nepravděpodobné, že jde o spiknutí vůči nařčenému, a posoudit to koneckonců může soud, protože v mnoha zemích je pomluva trestná. Je ovšem pozoruhodné, jak málo pachatelů je schopných své přestupky přiznat a obětem se omluvit, čímž by případný skandál co nejrychleji ukončili a mohli v životě pokračovat s lehčím svědomím. V naprosté většině případů popsaných na prvních stránkách novin se navíc jedná o velmi dobře zajištěné osoby, které by ve své kariéře mohly pokračovat po jisté přestávce, až novinářům zevšední. A k těm námitkám, že se některé věci staly už dávno a že ani tehdy nebyly trestné? Nejlíp nemít kostlivce ve skříni, protože možné je jen promlčení z hlediska formálního práva, ne z hlediska morálky.

Přiznám se, že bych v Respektu radši četl čtyřstránková pojednání o utrpení otroků, a ne chudáků otrokářů.

Petr Janeček

Na eseji o fenoménu #MeToo se mi líbí, že se mimo jiné dotýká problému černobílého vnímání tohoto tématu: nevinné oběti a zlí pachatelé. Nechci zpochybňovat nevinu obětí, jde mi o tu druhou stranu.

Zaslechla jsem třeba argument, že jistý podezřelý ze sexuálního obtěžování nemůže být přece žádný zvrhlý macho, když se v minulosti angažoval v kampani za rovnost žen. To podle mě výstižně ilustruje představu, že ten, kdo se dopustí sexuálního obtěžování, musí být oplzlý mizogynní chlap. Nemusí. Může to být kdokoli z nás, a dokud si to nepřipustíme, bude #MeToo jen bohapustý hon na čarodějnice.

Jako oběti se vidíme snadno, vedou nás neomylně vzpomínky na bolest, kterou nám způsobil někdo jiný. Bolest, kterou jsme my sami způsobili jiným, v nás často stopy nezanechá žádné, protože o ní mnohdy ani nevíme. Proto je důležité, že oběti promlouvají. Odhalují pachatelům činy, jejichž závažnosti si možná nebyli vědomi. Odhalují rozdíl ve vnímání citlivých situací, a to mi na celé kampani připadá nejdůležitější.

Vedla jsem o #MeToo dlouhý rozhovor se svým mužem. Přestože jsme si dost blízcí, byl upřímně šokován jednak výčtem mých zkušeností a zážitků mých blízkých přítelkyň, jednak osvětlením toho, co všechno jsem třeba já osobně ochotná pojmenovat jako znásilnění. Nakonec se zeptal, jestli se vůči mně někdy sám něčeho nevhodného nedopustil. Sama se ptám stejně, nejen vůči němu. Vím, že jsem se nedopustila žádného vysloveně kriminálního jednání v tomto směru, ale nepřekročila jsem někdy něčí hranici tak, že je mu dodnes ta vzpomínka nepříjemná? Nevím, jestli lze takové sebereflexivní otázky dosáhnout celospolečensky, ale to by byl podle mého skutečný triumf #MeToo vedoucí k empatičtějšímu lidstvu.

Anna Uhlířová

Je mi 48, žiju sama, teď už docela vyrovnaně. V dětství jsem byla zneužívaná, otcem, bratry. I v raném dětství, na to se velmi těžko přichází.

První věc, kterou chci uvést, je vnímavost. Trauma mě donutilo vylézt z ulity a hledat pomoc… po celém světě. Byla jsem v Severní i Jižní Americe, v Himálaji. V těchto končinách jsem nalezla klíče ke své bolesti, k sobě samé.

Musím konstatovat, že standardní úroveň vnímavosti v západní společnosti je hrubší, žijeme materialisticky, a to vnímavost otupuje. Vnímavější jedinci tu buď podléhají nějaké psychiatrické diagnóze, nebo se z nich stávají umělci (jsem obojí). Proto podle mě panuje tolik dohadů, kde jsou ty hranice, kdy ano, kdy ne… protože se tu střetávají různé úrovně vnímavosti.

Zneužívání má i velmi jemné roviny, ale naše společnost potřebuje materiální důkazy – aspoň trochu natržený konečník. To je pro oběti moc těžké, protože dokazujte něco, co se stalo před x lety. Jsou věrohodné sny, kterými se trauma ventiluje? Jsou věrohodné pocity? Jak si vysvětlit, že jste  nejradši sami? A když se můžete doma zamknout?

Musíte si to ustát sama/sám. Navzdory všem, celé rodině. Otec nic neví, matka si nic nepamatuje. Jak vysvětlit někomu, že klima, ve kterém žijí, žili, možná i předci, docela určitě se to táhne rodem, je nezdravé? Myslím, že ženy se dostávají na rovnocennou úroveň velmi pozvolna. Volební právo u nás mají asi sto let? To není moc. Znásilnění jako válečný zločin teprve po roce 2000, to už je hrůza.

Je to smutné a trpí tím všichni. Znásilňuje se Země, znásilňuje se příroda. Je to tentýž princip moci.

Martina Novotná

V první řadě děkuji, že se v Respektu dlouhodobě a racionálně věnujete tématu sexuálního obtěžování. Toto téma skutečně vyžaduje tu často vzývanou „celospolečenskou diskusi“, která se ale v ČR – zdá se mi – málo vede. Proto velmi oceňuji výzvu k diskusi na stránkách Respektu.

Souhlasím s tím, že je třeba mít spravedlnost pro oběti i obviněné – lidé musejí mít možnost se bránit a při obvinění je třeba mít alespoň nějaký důkaz. Chápu obavy, že nepodložené obvinění ze sexuálního obtěžování může být použito účelově. To je však něco, co se v ČR, pokud vím, neděje. V Evropě obecně jsme v tomto směru obezřetnější – nakonec všechny příklady uvedené v článku jsou z USA. V ČR jsme zatím ani nedospěli k tomu, abychom problém sexuálního obtěžování brali vážně.

Sexuální obtěžování je realita mnoha žen a dívek, a předpokládám, že i řady mužů a chlapců. Co se týče žen, výzkum Agentury EU pro základní lidská práva z roku 2014 uvádí, že 55 procent obyvatelek EU zažilo sexuální obtěžování. Ze zkušenosti mohu říct, že to nebývají jen oplzlé komentáře. Málo těch, které to nikdy nepotkalo, si to vůbec dokáže představit.

V médiích řešíme, co se komu stalo před lety. Málo ale mluvíme o tom, jak zařídit, aby se to už nedělo. To je nakonec, dle mého názoru, to hlavní, o co těm, kteří vystoupí s příběhem s hashtagem #MeToo, jde.  (Vždyť drtivá většina příběhů nikoho konkrétního nejmenuje.) Co bychom tedy měli dělat? V první řadě spolu mluvit – lidé by od mladého věku měli vědět, že se mohou bránit, když dostávají nevítanou pozornost. Měli by být schopni odkázat daného člověka do jasných mezí – a ten by to měl s omluvou přijmout a respektovat. Mám za to, že taková jednoduchá pravidla by zabránila minimálně části problémů, protože mnozí si nemusejí uvědomovat, že zašli příliš daleko. Koneckonců každý máme hranici někde jinde. Musíme se ale také naučit, jak se máme chovat, když jsme svědky sexuálního obtěžování. Jak řekla nedávno Anita Hill (americká právnička, oběť sexuálního obtěžování a zřejmě podobně nepříjemného veřejného slyšení senátní komise) v rozhovoru s Johnem Oliverem: „Nejsou žádní nevinní přihlížející.“ A nakonec musejí existovat pravidla a procedury, jak se – bez stigmatizace – dobrat svých práv, ať už ze strany potenciálního poškozeného nebo potenciálního viníka.

Celospolečenské řešení sexuálního obtěžování začíná pozorným a citlivým nasloucháním obětem. Zatím ale žijeme ve společnosti, kde ten, kdo se ohradí proti nevyžádané pozornosti, je hysterka, a kde se na půdě Univerzity Karlovy muži zralého věku předhánějí, kolika kolegyním v životě sáhli na zadek. Mám podezření, že tahle reakce je ze strany řady lidí vlastně zastírací manévr. Kdybychom totiž připustili, že sexuální obtěžování je v naší společnosti významný problém, museli bychom se sami před sebou stydět a vyvinout snahu se změnit. A to se chce málokomu.

Hana Hušková

Ráda bych k textu o kampani #MeeToo řekla, že autor zapomněl zmínit dvě sebevraždy, které jsou spojovány s ohromným tlakem na ty, kteří byli z obtěžování obviněni. Nechci brát na lehkou váhu výpovědi žen ani jejich traumata. Ale prizmatem českého pohledu na věc je „osahávání“ a „líbání“ poněkud podivné obvinění, pokud není spojeno s bezprostředním násilím či nucením, nátlakem nebo pokud se neodehrává opakovaně, pod výhrůžkami a tak dále. Asi všichni cítíme, co je a co není chování, za něž by měl být dotyčný pohnán k (trestní) odpovědnosti. Z textů jde toto ale obvykle jen těžko vyčíst. Možná i proto je „český“ pohled na věc tak chladný.

Zcela souhlasím s názory, které zazněly v textu, zejména o odpovědnosti médií za to, co zveřejňují. Nutno ale také doplnit, že ne vždy vážíme jen „spravedlnost“ a „nespravedlnost“. Jsou lidé, kteří za tyto chyby „platí“ kvůli hysterii kampaně #MeeToo životem.

Olga Procházková

Velice děkuji za důležitý článek Spravedlnost v čase #MeToo a za skvělou a potřebnou práci, kterou děláte. Přečetla jsem text opakovaně a dovoluji si sdílet tři myšlenky.

1. Připadá mi, že text trochu pomíjí skutečnost, že křivé obvinění je přeci také trestným činem (tedy alespoň u nás). Jak tomu rozumím, křivě obviněný už tedy není pachatel, ale stává se sám obětí, sám se může dovolávat spravedlnosti, a to i u soudu. I v tomto kontextu tedy podle mě platí, co Erik Tabery píše – když se překročí hranice (falešné obvinění), přinese to důsledky. (Ač jsem si samozřejmě vědoma toho, jak destruktivní vliv i nepravdivé obvinění na pachatele/oběť má, jak těžko se vyvrací atd.)

2. Další věc je, že i pro osobní historii platí to, co píšete o článek dřív: „Jedna epocha si na minulosti všimne detailů, které druhá pomine. To je také důvod, proč dějiny jsou a musí být stále znovu přepisovány.“ I proto těžko může platit, kdo jednou mlčel, ať mlčí navždy. Nebo to, že když jednou neuspěl v dovolání se spravedlnosti, má to navždy zamést pod koberec. Zpětně se přeci i ve své osobní historii vztahujeme k různým situacím jinak, než když se staly. S novými zkušenostmi, ale nakonec i s jiným společenským klimatem, rozumímejinak hranicím intimity, vztahům, dynamice moci v nich, důsledkům hierarchických struktur, v nichž se nacházíme, a podobně; můžeme uvidět, co nám tehdy nebylo tak zřejmé, i pochopit celý dosah zneužití (pominu-li v tuto chvíli samotný proces vyrovnávání se s traumatem). S odstupem můžeme být také odvážnější. #MeToozároveň vlastně přepisuje, jakým způsobem rozumíme odvaze, a v mnoha případech demaskuje to, co je běžně považované za úspěch – to mi na kampani připadá také důležité. Nehledě na to, že přestat si lhát do kapsy je obecně podstatný krok ke změně – v individuální i společenské rovině.

3. Zároveň mi připadá šokující, jak rozsáhlým problémem zneužívání v kampaní dotčených společnostech je a jak je stále až moc často bagatelizované. Zpráva, kterou to o západní společnosti podává (a o té české podle v článku zmiňovaných reakcí speciálně), ukazuje, že jsme sice v genderové rovnosti ušli velký kus cesty, ale obrovský ještě mámepřed sebou. Jestli kampaň alespoň některé lidi pohne k tomu, aby posunuli své vlastní chování a vidění světa, které mohou relativně nejsnáze ovlivnit, a aby si mnohé věci nově/znovu/výslovně ujasnili (třeba co to je v oblasti sexu konsenzus, kde začíná obtěžování nebo jak zacházejí s vlastním vlivem a mocí i lidmi okolo sebe), bude to, myslím, také cenný přínos.

Jana Bohutínská, novinářka a koučka na volné noze