Snídaně

Na snídani chodím občas ke stánku na pláž.

Ráno tam nikdo není, jenom občas tu po práci dopíjejí svoje pivo travesti prostitutky, pracující přes noc kousek dál v zatáčce. Jejich zákazníkem byl kdysi i národní fotbalový idol Ronaldo, najal si je ovšem, jak později vysvětloval, omylem, v domnění, že jsou to ženy. Někdy mi nabízejí, ať si dám pivo s nimi.

Dnes je docela zima. V oceánu ještě nejsou ani surfaři a po písku občas proběhne ranní běžec.

Eliáš mi přináší kafe, sendvič a kokos. Z kokosu kouká plastové brčko, a protože vím, že brčka jsou od minulého měsíce zakázaná, dívám se udiveně, na což Eliáš reaguje smíchem. Do toho přichází paní se psem a vytahuje svoje nové kovové brčko. Říká, že ho koupila na internetu za padesát realů – asi tři stovky korun.

A dokonce s tím člověk dostane i dva čisticí kartáčky, chlubí se.

Vezmu si snídani i s plastovým brčkem a s pocitem rebela si sedám k plastovému stolu na plastovou židli, které ještě zakázané nejsou. Přede mnou duní oceán. Nemůžu se toho nabažit; neustálý dunivý zvuk, zvolna se převalující ve spodních tóninách – jako by to bylo nějaké gigantické stvoření, kde je na každém z nás, zda si ho zařadí jako muže, nebo ženu. V místní řeči je to muž, ale mně vždycky víc…