Navždy v Afghánistánu

Při útoku na vozidlo české jednotky na základně Shindand v afghánské provincii Herát v pondělí padl jeden český voják a další dva byli zraněni, jsou však mimo ohrožení života. O útoku informovala i Severoatlantická aliance. Střelec, který byl zadržen, údajně truchlil kvůli smrti vlivného afghánského policejního šéfa Abdula Razaka, který zahynul minulý čtvrtek při atentátu v provincii Kandahár.  Pondělní útok přišel necelý týden po atentátu na kolonu koaličních vozidel nedaleko základny Bagrám, při kterém bylo minulý týden ve středu zraněno pět českých vojáků. Při této příležitosti odemykáme následující text popisující situaci v Afghánistánu.

Letos v červnu sestoupili bojovníci Tálibánu po mnoha letech poprvé do ulic afghánských měst. Většinu městských aglomerací v zemi drží v rukou afghánská vláda podporovaná vojáky Spojených států a mezinárodní koalice řízené NATO. Vousatí muži s kalašnikovy naopak ovládají rozsáhlé rozlohy hor. Když se oba světy protnou, neobejde se to obvykle bez brutálního násilí. V Afghánistánu se v bojích umírá po tisících. Nikoli ale po několik letošních červnových dní.

Tálibán totiž nečekaně přistoupil na třídenní příměří nabízené vládou kvůli náboženskému svátku Íd al-fitr. Bojovníci tak opustili svůj divoký venkov a vstoupili do měst beze zbraní, slavit s místními konec ramadánu. Fotografie, kterých je plný internet, ukazují setkání dvou velmi protikladných světů. Zarostlí a zaprášení islamisté se na nich objímají s vojáky v nažehlených vládních uniformách, neodmyslitelné plnovousy se v pouličních debatách mísí  s hladce vyholenými tvářemi mužů z města. 

Jeden z nejpozoruhodnějších snímků pořídila známá afghánská fotografka Farzana Wahidy. Usmívá se na něm z rozmázlého selfíčka, zelenou kápi má svobodně shrnutou z čela k temeni hlavy, zelené stíny zvýrazňují oči. Výrazy drsných tálibánských bojovníků těsně za ní připomínají ze všeho nejvíce údiv překvapeného lesního zvířete chyceného ve světlech reflektorů. Všichni zároveň působí lehce pobaveně, absurdnost celé situace si zjevně uvědomují. Kdyby o světě rozhodovali bojovníci na snímku, Farzana Wahidy by si rozšafné producírování bez burky po městě šeredně odskákala. Kdyby byl Afghánistán podle představ mladé profesionální fotografky, na vousaté bojovníky by se vzpomínalo nanejvýš jako na přízrak minulosti.

V červnu ale stáli na chvíli všichni vedle sebe, bez reálné možnosti vnutit svou představu tomu druhému. Příměří o pár hodin později skončilo, Tálibán, vládní vojáci i cizinci z NATO se vrátili ke svým samopalům. Tálibán vystupňoval boje a v srpnu provedl ofenzivu, během níž se na pár dní zmocnil i významného města Ghazní. V posledních týdnech zahynuly v afghánských bojích stovky vojáků a bojovníků na obou stranách, mezi nimi i tři Češi ze strážní roty BAF (viz rámeček Česká stopa). Otázka, zda má účast ve vzdáleném konfliktu ještě smysl, je tak znovu na stole.

Trochu zmatek

Válka v Afghánistánu trvá bezmála 17 let, je temná a nepřehledná a podle všeho se nachází v patové situaci. Nikdo ani pořádně neví, proč Tálibán v červnu na tři dny přestal bojovat a přišel na večírek, zatímco na stejnou výzvu minulý týden reagoval spíše protiútokem. Kdo vítězí, je téměř nemožné říct, analytici i strany konfliktu docházejí k rozdílným názorům a ty téměř vždy trpí nedostatkem základních informací. Od Tálibánu se nedozvíte nic, kábulská vláda není o mnoho otevřenější a americká armáda drží zhruba od nástupu Donalda Trumpa na nejvyšší velitelský post informační embargo.

Vláda v Kábulu tak podle posledních dostupných údajů americké armády ovládá 58,5 procenta afghánských okresů, Tálibán nebo jiní povstalci naopak kontrolují 19,4 procenta správních celků a o zbytek se soupeřící strany přetahují. Americký deník The New York Times, se svou sítí zpravodajů a telefonických kontaktů přímo v afghánském terénu, však vidí situaci méně růžově. Například z 19 okresů, z nichž sestává provincie Ghazní, je tak podle zmíněného oficiálního seznamu americké armády v rukou Tálibánu pouze jeden. „Místní úředníci nám (předminulý týden) řekli, že vláda má jasně pod kontrolou pouze tři okresy v provincii,“ píší však The New York Times.  Zpravodajství newyorského deníku je vůbec trnem v oku kábulské vlády, která ho kritizuje za pesimistické informace a někdy mu přezdívá The Taliban Times.

Podobně problematické je spočítat, kdo, kde a v jakém počtu vlastně bojuje proti komu. Afghánská armáda, plně vyzbrojená a placená z rozpočtu mezinárodních spojenců, by měla tabulkově čítat 350 tisíc mužů ve zbrani. Kontrolní zpráva sestavená na konci minulého měsíce pro americký Kongres mluví o stavech zhruba o 40 tisíc vojáků nižších, zároveň ale poznamenává, že afghánské ozbrojené síly ztratí každý měsíc kvůli dezercím, zraněním a obětem na bojišti dvě procenta vojáků, což znamená za rok zhruba jednu čtvrtinu. Zmíněné The New York Times citují zdroje z afghánské vlády, které předloni tvrdily, že ročně padne v boji proti Tálibánu šest tisíc afghánských mužů ve zbrani. Boje se ale v poslední době vystupňovaly, jenom předminulý týden zahynulo nejméně 400 afghánských vojáků.

Údaje o tom, jak si stojí Tálibán, jsou ještě mlhavější. Běžně se uvádí, že na straně islamistů bojuje 20–40 tisíc mužů, udávané číslo se však léta nemění a je jenom obtížně představitelné, že by počet povstalců rozptýlených po rozsáhlém území afghánského i pákistánského venkova dokázal někdo spočítat. Před časem se situace ještě zkomplikovala, když se do bojů zamíchala místní odnož Islámského státu. Její počty se odhadují na stovky či nižší tisíce bojovníků a většina zpráv v poslední době hlásí, že mezinárodní teroristé dostávají na frak. Speciálně na severu země jejich snaha zřejmě úplně zkrachovala. Situace je ovšem nejasná, do řad IS dezertují nespokojení bojovníci Tálibánu, v případě porážky se zase stává, že zajatí bojovníci IS vstupují do řad vládního vojska.

Pokud jde o západní spojence, jejich počty jsou dnes slabým odvarem z dob nejsilnější ofenzivy za vlády Baracka Obamy. Americká armáda v zemi operuje se zhruba 14 tisíc vojáky, většinou poradci, lidmi odpovědnými za výcvik afghánské armády a samozřejmě speciálními jednotkami, NATO pak disponuje 16 tisíci lidmi.

Na slovíčko

Čeho přesně chtějí spojenci v Afghánistánu dosáhnout, je přitom značně nejasné. Oficiální stanoviska se průběžně mění. Na začátku intervence, po teroristickém útoku na newyorské mrakodrapy a Pentagon, šlo o dopadení vůdců al-Káidy a porážku Tálibánu. Později o vybudování demokratické společnosti. Ambice se časem zmírnily. Ke skutečné vojenské porážce islamistů na celém území Afghánistánu nestačilo ani 140 tisíc vojáků, jež měli spojenci k dispozici během časově omezené ofenzivy nařízené Barackem Obamou. Strategie se posunula směrem k budování a výcviku samostatné afghánské armády. Ta se ale ani dnes bez podpory spojeneckých, především amerických jednotek neobejde. Její rozpočet je pak hrazen Západem v plném rozsahu.

Američané jsou navíc neustále „na odchodu“. Dva roky po prvním úderu zemi téměř opustili a spěchali bojovat do Iráku. Když pak Barack Obama ve snaze válku ukončit nařídil mohutnou ofenzivu, stanovil předem pro jistotu dobu, kterou vojáci v zemi stráví. Za to sklidil drtivou a pravděpodobně oprávněnou kritiku – poslal bojovníkům Tálibánu vlastně vzkaz, že pokud vydrží 18 měsíců, mají nejhorší za sebou. V roce 2014 Obama slib svým voličům víceméně dodržel a stáhl ze země většinu jednotek, na místě zůstalo pouze osm tisíc Američanů.

Donald Trump mluvil o nutnosti zrychleného odchodu z Afghánistánu v průběhu své předvolební kampaně prakticky neustále. Po nástupu do Bílého domu ovšem změnil plán, vyhlásil posílení zbývajících jednotek na dnešní stav a v kontrastu ke svému předchůdci odmítl časově omezit jejich mandát. Za to ho se zjevnými rozpaky pochválil třeba i jinak k němu velmi kritický The Economist. Skutečné cíle vrtkavého prezidenta však zůstávají záhadou. Americká média například během jara přišla s odhalením, že členové americké vlády vyjednávají v Kataru se zástupci Tálibánu, a to bez účasti afghánské vlády. Americká administrativa zprávy nedementovala a dnes se informace běžně považuje za hotovou věc. Ví se dokonce i to, že se na vyjednávání podílí Pákistán, přes jehož území s vědomím americké vlády tálibánští velitelé na schůzku cestovali. Známý naopak není obsah rozhovorů, takže i třeba příměří zmíněné v úvodu textu je stavěno do možné souvislosti s katarským jednáním. Nedávná zvýšená aktivita Tálibánu zase vede některé komentátory k otázce, zda se nenacházíme těsně před vyhlášením příměří a zda se islamisté nepokoušejí o územní zisky na poslední chvíli.

Je to jinak

Jak se Češi sami před pár týdny přesvědčili, zdánlivě odtažité geopolitické cvičení je placeno nejen miliardami dolarů, ale také životy spojeneckých vojáků. Afghánistán je přitom v jistém smyslu „náš“: k již zmíněnému stoprocentnímu krytí obranného rozpočtu země je zapotřebí připočítat ještě 60 procent jeho civilního rozpočtu, která také proudí z kapes především amerických daňových poplatníků. K tomu je nutné dodat, že s jistým nadhledem a patřičnou úctou k obětem spojeneckých vojáků jsou dnešní náklady pro Západ vlastně snesitelné a dlouhodobě udržitelné. Například zbrojní rozpočet pro afghánské ozbrojené složky je ve skutečnosti jenom zanedbatelnou položkou celkového amerického zbrojního rozpočtu a počet obětí na životech spojenců se snížil na hranici, kterou třeba v tak velké zemi, jakou jsou Spojené státy, již veřejnost téměř přestala vnímat. Pokud by se tedy Donald Trump rozhodl, že nynější kontingent ponechá v zemi na neurčito, nemělo by to pro něj představovat zásadní politický problém – až na to, že se tím připraví o možnost vyhlásit slavné vítězství a návrat hrdinů do vlasti.

Co přesně si za vynaložené oběti Západ v Afghánistánu kupuje, však není i za těchto „udržitelných“ okolností snadné vysvětlit. Nikoli proto, že by byli spojenečtí vojáci v zemi zbytečně, ale že se jejich angažmá vzpírá jednoduchým sloganům.

Klasickou odpovědí je samozřejmě snaha zabránit tomu, aby se země opět stala základnou světového terorismu. Tento pohled posilují již zmíněné pokusy Islámského státu zaseknout drápky v některé z odlehlejších částí země. Jak ale upozorňuje například britský politolog Anatol Lieven z Georgetownské univerzity v časopise The National Interest, při bližším pohledu se toto tradiční zdůvodnění komplikuje. Nejzavilejším nepřítelem IS je dnes totiž ve skutečnosti samotný Tálibán, který v minulosti učinil neblahou zkušenost s al-Káidou Usámy bin Ládina: nebýt jejích teroristických útoků 11. září 2001, mohl Tálibán doteď vládnout v Kábulu. Ve svém boji proti IS je Tálibán ostatně podporován také Ruskem nebo Čínou, pro které je mezinárodní islamistický terorismus často větší hrozbou než pro Západ. Tálibán se navíc zapřísahá, že žádné mezinárodní teroristické ambice nemá, a historicky není důvod předpokládat opak.

Představy o spojenci zaštítěné modernizaci a demokratizaci afghánské společnosti také nevypadají úplně realisticky. V Kábulu sice vládne demokraticky zvolený prezident Ašraf Ghaní, jeho legitimitu je ale potřeba brát s velkou rezervou. Již jeho předchůdce Karzáí masivně defraudoval volby a poslední volební klání skončilo patem. Když američtí experti nakonec vyhlásili vítězem voleb současného prezidenta, učinili tak s konstatováním, že volby byly z jeho strany nepochybně výrazně manipulovány.

Afghánistán je i bez Tálibánu etnicky rozvrácenou zemí, která je dnes jenom stěží schopná samostatné existence (jak ostatně svědčí již citované položky státního rozpočtu). Jedním z důvodů západního angažmá tak není idealistické směřování k demokracii, ale spíše fakt, že pokud země nebude „naše“, bude „patřit“ někomu jinému. O vliv v Afghánistánu tradičně usilují Pákistán, Indie, Čína i Rusko, nověji se do hry zapojil Írán. Jakkoli je situace nyní chaotická, Západ má aspoň možnost ji ovlivňovat. Stažení by sice nemuselo nutně znamenat, že by se oblast stala základnou extremistů z IS nebo jiných podobných skupin, Čína nebo Rusko ale rozhodně nejsou státy, jež budou zemi spravovat v náš prospěch. K tomu je zapotřebí připočíst psychologické dopady další západní porážky a násilnického chaosu, který by po úplném stažení s největší pravděpodobností následoval.

Obraz budoucnosti

Ostatně chaos a jeho důsledky jsou dost možná vůbec nejsilnějším argumentem pro další setrvání v odlehlých asijských končinách. Když čeští představitelé mluví o potřebě řešit uprchlickou krizi v oblasti jejího vzniku, ne všichni si uvědomují, že řeč není jenom o Africe. Ekonomická závislost Afghánistánu na západních financích se projevuje naprosto hmatatelně. Když v roce 2014 Barack Obama stáhl ze země většinu americké armády, vystoupala nezaměstnanost v afghánských městech rázem strmě o desítky procent. Téměř přesně s tím se také kryje masivní migrační vlna z Afghánistánu na Západ. Například v Německu požádalo v roce 2014, tedy ještě před odchodem 100 tisíc amerických vojáků z Afghánistánu, o azyl devět tisíc Afghánců. O rok později to bylo již 31 tisíc žadatelů. Čísla mají zpoždění, příchozí často žádají o azyl teprve několik měsíců po příchodu do země. V roce 2016 tak už žádalo o azyl v Německu 127 tisíc afghánských uprchlíků, část z nich dorazila do země v průběhu roku 2015. 

Afghánistán je tak dost možná vlastně extrémním předobrazem nutného budoucího přístupu Západu ke svým nejpalčivějším problémům. Představa dočasných demokratizačních intervencí, jež dominovala západnímu myšlení po vítězství ve studené válce, stála na euforickém předpokladu, že s porážkou Sovětského svazu se liberální demokracie definitivně prosadila jako ideální politické uspořádání, k němuž nevyhnutelně spěje celý svět. Intervence na místech, kde to bylo právě potřeba, měly sloužit především jako katalyzátor žádoucích změn. Zdrojem stability mělo být urychlené uvedení dotyčné země na západní orbit, po němž mohlo následovat úlevné stažení.