Někde končí nevina a začíná vina, někde leží hranice mezi bojem, pasivitou a přisluhovačstvím. Dělicí čára je však klikatá, rozmazaná, občas i nezřetelná. Většinou vede kolem strachu, lhostejnosti a vypočítavosti, ale občas se taky prosmýkne kolem hlubokých, těžko srozumitelných a temných pudů – o tom je román Vůle. Belgický (vlámský) spisovatel Jeroen Olyslaegers jím zakončil svou volnou trilogii a získal za něj několik cen.
Osou je příběh Wilfrieda Wilse, mladého policisty (a amatérského básníka) v Němci okupovaných Antverpách. Wils jej později coby stařec vypráví pro svého potomka a jeho vzpomínky se prolínají se současným rodinným dramatem. Popsat Wilse není snadné. Je to četník, ale nikoli kolaborant. Dokáže se zachovat jako hrdina (když jde o jeho židovské spoluobčany), ale není odbojář. Je schopný brutálního násilí, ale není násilník. Svými spoluobčany i okupanty pohrdá, ale s kolaborujícími kamarády (a jejich esesáckými ochránci) se pravidelně a s jistou potěchou po celou válku stýká. I proto, že jeden z nich ho uvedl do francouzské literatury a probudil v něm jeho básnické alter ego.
Vůle nevyhnutelně připomíná klenot nizozemské literatury, šedesát let starý román Temná komora Damoklova. I podobenství W. F. Hermanse zkoumá charaktery na pozadí válečné doby, ale pohybuje se při tom na hraně skutečnosti,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
