Až rozkvetou břízy

Budík mě tahá ze sna. Je po půl šesté a po včerejší únavné šestihodinové jízdě rozpálenou krajinou bych chtěla ještě spát. Nějak zvládnu se umýt, obléct si dlouhé kalhoty a zabalit svačinu. Chvíli po šesté vyrážíme do lesa. Čtyři auta vezou dvanáct dobrovolníků a lesníky, kteří dneska vyrazili zalesňovat holoseč v předhůří Hrubého Jeseníku. V chladném ránu začíná další den Týdnů pro les.

Městské lesy Albrechtice, stejně jako další lesní správy v okolí, bojují s kůrovcem. Nevyhrávají. Další a další pásy lesa schnou a padají k zemi. Dřevo se odváží na skládky, kde čeká spolu s miliony dalších kmenů smrku. O dřevo už není velký zájem, je ho v naší republice moc. Celé kopce jsou úplně holé, hnědé, suché a pusté. Kalamita postupuje kvůli nezdravým, pouze smrkovým lesům dál a kvůli suchu rychleji.

Náš úkol není složitý. Jdeme sít břízu na holoseč. Motykami odkopeme suchou svrchní vrstvu půdy plnou jehličí. Následně do vlhčích děr nasypeme hrst jehněd břízy. A takhle to uděláme po čtyřech metrech v řadách přibližně na celém jednom velkém kopci. Klobouk na hlavu a jdeme vzhůru přes kameny, ostružiní a pařezy.

Přijíždějí novinářské štáby. Dobrovolnická práce v kalamitních územích je zajímá. Navíc zalesňování břízou je u nás pořád ještě spíše experiment nahrazující pravidelné řady smrčků. Natáčejí a fotí nás při práci. Pózování s motykami v žáru slunce ale neznamená oddych. Kolečko otázek: Proč jsme tu? Co tu děláme? Proč tady? Po hodině se zdá, že už víc vykoktat nezvládnu. Ve stoupajícím slunci dál rozptyluji břízu.

Když dojdou zásoby připravených semen, jeden z nás jde sehnat nové. Břízy pod kopcem na sousední holoseč naletí stejně, tímto jen celý proces urychlíme, a zabráníme tak rychlému vysychání půdy. Jenže břízy v okolí letos moc nerodí. Že by zase bylo na vině sucho? Trvá hodinu, než člověk uřízne čtyři velké větve a přitáhne je ze sousedního lesa. Abychom neplýtvali časem, pícháme do odkryté zeminy celé větvičky s jehnědami. Vítr se postará o zbytek.

Před polednem to vypadá, že dnešní práci stihneme. Zejména čtyři dobrovolnice, už opálené dívky, mají neuvěřitelné tempo. My zelenáči, kteří jsme přijeli včera, si zatím zvykáme na rytmus. Čtyři litry vody na osobu jsou nezbytností. Nemám práci ještě dobře rozplánovanou, takže se stává, že v jednu chvíli jdu pro vodu, po cestě tahám větve, které ale patří jinam, zapomenu motyku na pařezu nebo ztratím pilku.

Po jedné odpoledne, když velká skupina odchází na oběd, chceme ještě zůstat a zapíchat zbytek větviček. Alespoň do tří hodin, abychom se zítra tímhle už nemuseli zabývat. Když dojdou i větvičky, odkrýváme alespoň půdu, aby to náletové dřeviny měly snazší.

Když odpoledne odjíždíme, mám dobrý pocit. Ten les, co tu vyroste za pár let, bude mnohem silnější, odolnější a při svědomité péči i pestřejší než smrková monokultura. Břízy poskytnou kryt dřevinám, které by na holině v přímém slunci jen těžko vyrostly. Duby, buky, lípy i smrky pod břízami za pár let budou moci vyrazit vzhůru k nebi.

Odpoledne máme besedu s dalšími lesníky. Příběhy lesních kalamit střídají ty lidské. Hodně se ptáme. Nalézáme shodu v tom, oč se snažíme. Je vidět, že se ochránci přírody a lesní správci mohou dohodnout. Ve Městě Albrechtice to funguje ukázkově. I přes rozdílné pohledy na dílčí věci chceme přece jen všichni to samé – krásné a zdravé lesy.

Spát jdeme brzy. Usnu, jakmile zalehnu. Budík je nastavený na šest, zítra nás čeká další den práce pro lesy na Albrechticku.

Žaneta Gregorová, Hnutí Duha