Jsme velká ucha

Rokenrol je hudební disciplína, která patří teenagerům – ať už jsou staří jakkoli. Může jim být patnáct, dvacet, třicet, nakonec třeba i padesát let, ale musí v sobě stále mít něco z oné ryzí energie dospívání. Tak zní jedna z velmi trefných definic populární hudby. Skutečnost je ovšem zároveň taková, že opravdových teenagerských autorských hlasů není mnoho. Z pochopitelných důvodů: málokdo v tom raném věku dokáže dát svým pocitům jasný výraz a ještě je vzít jako základ pro univerzálně srozumitelný umělecký tvar.

Nespočet hudebníků se tak za formativními roky mezi dětstvím a dospělostí ohlíží, další vzývají jejich ducha a hodnoty, vše se ale odehrává převážně retrospektivně ve zpětném zrcátku. Nabídnout přímý vhled do mysli a hodnot, zmatku i nadšení raných let je něco, co zvládla jen hrstka tvůrců – v drtivé většině mladých žen jako Kate Bush, Lily Allen, Kate Nash nebo Lorde. V jejich linii nyní pokračuje britská dvojice Let’s Eat Grandma.

Kamarádky Jenny Hollingworth (19) a Rosa Walton (20) z Norwiche, které se znají už od předškolních let, nejenže natočily jednu z nejchytlavějších popových desek letošního léta. Jejich album I’m All Ears (volně přeloženo Jsem jedno ucho) také přesně zachycuje, jaké to je vstupovat do světa dospělých, poznávat jej i sebe sama. Poprvé se setkávat s tím, jak fungují milostné vztahy. A také zjišťovat, jakým způsobem je momentálně kulturně, společensky a mocensky vychýlená rovnováha mezi muži a ženami. „Svítivě růžová. Ta je…