Stopa v životech

Uprostřed stolu stojí lahev patnáctiletého rumu, za okny kanceláře starosty jihočeské vsi Dívčice Radka Livečky se pomalu smráká, proti sobě tu sedí dva muži a vzpomínají na souseda a kamaráda Martina Marcina (36). Před dvěma dny se dozvěděli, že právě on zemřel spolu se dvěma dalšími českými vojáky po sebevražedném útoku atentátníka v Afghánistánu. Ta zpráva se starosty a Martinova bezprostředního souseda Erika dotkla víc, než čekali. Za pár dní budou ve třech městech pohřby s vojenskými poctami: blízcí se rozloučí s Martinem Marcinem a jeho spolubojovníky Kamilem Benešem (28) a Patrikem Štěpánkem (25).

Většina to nevěděla

„Co vám máme vykládat?“ topí se oba muži v rozpacích. „Jak byl hodný, spolehlivý, rozumný? Všechno bude znít jako patetické klišé.“ V kanceláři už je tma, po vypínači nikdo nesahá a muži postupem času vytahují z paměti příhody, které s ním zažili. „Byl první, kdo za námi přišel s panákem, přivítat nás, nové sousedy, když jsme se před devíti lety přistěhovali,“ říká Erik. „Teprve později jsem zjistil, že skoro nepije. Leda dobrý rum,“ usrkne s úsměvem z dalšího panáka. Tou dobou byl i Martin Marcin na návsi s kapličkou celkem nováčkem, vyrostl v Jirkově kousek od Chomutova a hned po maturitě z ekologie na litvínovské Schole Humanitas se dal k vojákům. Měl za sebou dvě mise v Kosovu a v Afghánistánu byl potřetí. Co ho zaválo právě do idylické vsi, rozdělené dvěma rybníky na staré a nové Dívčice, muži nevědí.

Starosta koukne z okna přes silnici, směrem, kde se ve tmě skrývá hasičská zbrojnice. Právě díky tomu, že chtěl obnovit hasiče, kteří ve vsi zašli na úbytě, poznal blíž Martina i Erika. „Dal jsem výzvu do místního zpravodaje a jako první přišli dva týpci, že se jdou k těm hasičům přihlásit,“ říká. Martin ostatní tlačil k tomu, aby formulace „měli bychom“ a „chtělo by to“ proměnili ve skutky. „Jsi velitel, tak zavel a my půjdeme,“ vzpomíná starosta. První zkouška padesát let staré stříkačky zrovna nedopadla, starosta si vymyslel, že když už budou zkusmo stříkat, vyčistí rovnou zanesenou stružku, což znamenalo táhnout starý těžký stroj sto metrů „džunglí“ na kýžené místo k rybníku. Nebýt v partě prvních pěti hasičů Martin, chlapi by to vzdali. „Jednoho bolela záda, druhej byl starej… Martin nám ale nedal na vybranou, popadl to a věděl, že se přidáme,“ vypráví starosta a před očima má Martina se založenýma rukama, jenž se mu po dlouhé a marné snaze stroj nahodit smál: „Fiasko, co, starosto?“

Muži se chystají ve vsi umístit pamětní desku. „Asi by o ni moc nestál, ani o to, aby se o něm mluvilo jako o hrdinovi,“ zvážní Erik. „Je to prostší, byl to člověk, který si myslel, že to, co dělá, má smysl.“ Jakousi tichou jistotou se mu povedlo o tom přesvědčit i bytostného nevojáka Erika. Většina lidí z pětisethlavé obce to, že jejich soused jezdí na mise, vlastně ani nevěděla. „Nepromenádoval se tady v maskáčích,“ říká starosta. „Nedělal na nikoho ramena, jsem elitní voják, a když budu chtít, srovnám vás na hromadu.“ Jednu zvláštnost prý ale měl. „Já jsem opatrný, neříkám vždycky svůj názor, mám mimikry a pořád něco trochu hraju,“ přemýšlí starosta. „On naopak říkal všechno na férovku. Nevím, jestli tuhle vlastnost získal v misích, nebo ho naopak do misí dostala.“

A starostovi hned naskočí příklad. Během jedné mrazivé lednové noci mu zazvonil telefon, Martin volal: Běžím kolem rybníka, jsou tu zamrzlý labutě. „Co po mně jako chceš? Abychom vzali člun a šli je teď v noci lovit?“ vyděsil se starosta. „No jasně. Můžou chcípnout,“ opáčil voják. Starosta ho přesvědčil, že počkají do rána, protože labutě možná jen tak sedí a riskovat za tmy nemá cenu. Nakonec měl pravdu, ptáci byli ráno pryč. „Ještě že nás nezastihl na nějakém večírku, to by nás asi vytáhl,“ směje se Erik. „Ale zase by nás vybavil čelovkami a chemickými světly, aby nás na dně snadno našli.“

O tom, co zažívá na misích, se Martin s kamarády nebavil. „O válce, smrti, zabíjení nemluvil,“ shodují se, „leda tak o tom, jaká jsou dobrá parta a jakou legraci zažili.“ Jsou si ale jisti, že dobře věděl, co a proč dělá. A mají pocit, že jeho zásluhou to dnes chápou i oni. „Zeslábli jsme, my, západní svět. Češi se mají za celou svou historii nejlíp, řešíme, jestli si koupíme modré nebo červené tričko, a neumíme si ani představit, že po nás někdo bude střílet nebo že nebudeme mít co jíst,“ říká starosta. „Martin dělal důležitou věc. Snažil se bránit tomu, aby se ten průser posunul směrem k nám. Nesnáším, když někdo říká, že to dělal jen pro prachy nebo že umřel zbytečně. Kdyby to bral takhle, tak by to dělat nemohl.“