Snad ho nezavřou

Vstávám v půl sedmé ráno a snažím se najíst a načerpat síly na celý den. Strávím ho s Muratem Uyurkulakem, tureckým spisovatelem, který se účastní festivalu Měsíc autorského čtení. Pět dnů bude číst ze svých knih, a já tlumočit, ve městech Česka, Slovenska, Polska a Ukrajiny. Murat patří k politicky velmi aktivním autorům, za solidární podporu kurdského listu a jeden tweet, byl nedávno v Turecku odsouzen k jednadvaceti měsícům s pětiletým odkladem. Před několika lety mě nadchla jedna z jeho povídek a rozhodla jsem se ji přeložit. Roky ležela v šuplíku.

S Muratem a jeho ženou se setkáváme v půl osmé ráno před Divadlem Husa na provázku. Jedeme spolu do Trenčína, kde vystoupí na festivalu Pohoda. Jsem jediná, kdo umí řídit. Kolem desáté jsme na místě. Pak už je to smršť.

Rozhovor pro slovenský Denník N se odehrává za Literárním stanem na zemi, všichni pokuřujeme, Murat odpovídá na vcelku ožehavé otázky. „Je pro vás nebezpečné takto mluvit pro zahraniční média?“ „Samozřejmě,“ zazní lakonicky.

Rozhovor po hodině končí, Murat odchází s fotografem, já zůstávám s jeho ženou. Povídáme si. „Bojíš se?“ ptám se sympatické tmavovlásky, aniž bych si uměla představit skutečný význam té otázky. „Strašně se bojím. Chtěli bychom dítě. Co by se ale stalo, kdyby Murata zavřeli?“ Murat se vrací a ihned ho „zajme“ slovenské rádio. Navlas stejná témata.

V jednu začíná čtení v Literárním stanu. Moderátor Laco se s námi sejde předtím v zákulisí a probírá otázky. V hledišti zpočátku moc lidí není, prostor se však postupně zaplňuje. Murat mluví, odpovídá, já tlumočím, Laco klade otázky. Zhruba uprostřed hodinové akce se čte Muratův text. Mladému slovenskému herci se třesou ruce a statečně bojuje s češtinou. Mojí češtinou. Tedy s mým překladem Muratovy povídky Víno, té, která léta ležela v šuplíku a kterou otiskl Respekt v letní literární příloze.

Účastníci debaty mohou pomocí sofistikované aplikace klást otázky a lajkováním měnit jejich pořadí na obrazovce v rohu stanu. To jsou možnosti, říkám si. Bohužel ale kvůli tomu nevíme, kdo se ptá. Všechny nás překvapí, když se na obrazovce objeví otázka v turečtině. Nejdříve ve mně hrkne. Jsou i tady! napadne mě v obavě o Muratovu bezpečnost. Hledám očima mezi diváky a tipuji si. Otázka je však nevinná, pokračujeme dál.

Tak. Máme to za sebou. Procházíme kolem hlavního pódia, kde zrovna vystupuje česko-slovenské seskupení filharmoniků, shromážděné jen pro Pohodu. V obecenstvu narážíme na lidi různého věku, děti, kočárky… Murat je ze všech těch lidí, kteří si festival evidentně užívají, nadšený a stýská si, že v Turecku něco takového v současné době není možné.

Kolem půl čtvrté se vracíme do Brna. Cesta je dlouhá spíš pocitově, osádka auta brzy usíná. V půl šesté parkujeme u Husy, propouštím pasažéry a utíkám domů. Sprcha, převléct, hlavně nezapomenout blok a tužku, tabák a zpět do Husy.

V sedm začíná čtení. Murat opět čte Víno. Cítím určité zadostiučinění. Po čtení následuje debata. Jsme už sehraní, jako bychom se znali léta. Z publika přicházejí otázky. Od nových diváků i od brněnských stálic, které se chápou mikrofonů každý festivalový večer.

Pak konec. Je půl deváté a s Muratem si konečně dáváme pivo, na které se celý den těšíme. Nezůstalo u jednoho. Je stále o čem mluvit. Po půlnoci se před podnikem s názvem „Bar, který neexistuje“ loučíme v objetí. Pár dní nato mi ze Lvova přijde zpráva. „Milá Petro, jsme na letišti a vracíme se. Bylo parádní se poznat. Murat.“ A pár smajlíků. Pod zprávou je fotka vousatého chlapíka a jeho ženy. On má vyplazený jazyk. Tak snad ho doma nezavřou. X

Petra Sedmíková,

tlumočnice a překladatelka