Nemám nic proti mrakodrapům a nemyslím si, že by mrakodrap třeba šedesátipatrový mohl Praze jakkoliv ublížit. Nemyslím však, že by mrakodrap mohl býti spásou a příkladem české architektury,“ napsal Josef Čapek v roce 1926 v časopise Styl. Datum by klidně mohlo být dnešní, protože otázka výškové výstavby v Praze je pořád aktuální a ani za devadesát let, které uplynuly, se shoda zatím nenašla.
Za tu dobu byly mrakodrapy plánovány například na Národní třídu, na Letné mohla být řada dvacetipatrových věží, také Nuselský most mohly podpírat zhruba čtrnáctipatrové budovy. A architekt Josef Gočár si na Staroměstské náměstí představoval stavbu ve tvaru obří pyramidy převyšující věž radnice i Týnského chrámu.
Co dalšího se v Praze mohlo postavit, se lze dočíst v knize historičky architektury Kláry Brůhové Pražské vize: fantastické stavby, které nikdy nevznikly. Kniha popisuje, jak se vyvíjely plány na úpravu a zastavění klíčových pražských lokalit od konce 19. století do druhé světové války.
Nepostavené projekty jsou tu na vyobrazeních z dobové dokumentace, několik zvlášť odvážných (až šílených) představ ztvárnili Jan Šrámek a Veronika Vlková na původních ilustracích. Jak je vidět, napřimování a rozšiřování ulic, plošné bourání, ražení tunelů a vztyčování mohutných staveb, ničeho z toho se naši předkové nebáli. Člověku při četbě mnohokrát zatrne – ať už hrůzou, nebo radostí z jejich neohroženého radikalismu.
Radikální nápady
Začíná se asanačními plány,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
